Čas jen pro mě

Mnoho Ukrajinek s dětmi, které dorazily do České republiky, za sebou mají traumatizující zážitky. Mezi nimi se mohla objevit i smrt jejich rodinných příslušníků, sousedů nebo kamarádů.

Rozumíte řeči těla?

Ve spojení s extrémně fyzicky i psychicky náročnou cestou z Ukrajiny se mohou všechny emoce nastřádat a začít projevovat klidně až po delší době. Všichni, kteří se rozhodli Ukrajincům pomáhat, by si toho měli být vědomi.

Lidé čekali vděk, ten však ne vždy přijde

„Začínají se objevovat zprávy od Čechů, kteří u sebe ubytovali Ukrajince, nebo se rozhodli jinak jim pomoci, které zachycují údajnou nedostatečnou vděčnost ze strany uprchlíků. Opravdu je možné, že reakce uprchlých osob nemusí vyznít, tak jak jste si představovali.

Nemusí vyjadřovat díky či vděčnost. Neznamená to, že ji nepociťují, jen v této extrémní situaci nemusí být schopni něco takového vyjádřit. Mají za sebou extrémně náročný čas a mnozí z nich prošli traumatem,“ upozorňuje Sylvie Stretti, terapeutka a zakladatelka neziskové organizace Poradna Vigvam.

Co se může projevit

Po vstřebání dlouhé cesty a zmenšení spánkového deficitu, se mohou u uprchlých osob objevit pochyby o tom, zda udělali správně, strach o své nejbližší nebo může dojít k propuknutí vzteku, smutko, bezmoci jak u dospělých, tak u dětí.

Jak poznat úzkost a zabránit útoku paniky?

Obrovská nejistota a strach co mohou příchozí z Ukrajiny zažívat se může opravdu projevovat různě: od potřeby něco neustále dělat a až po apatii. Je důležité umožnit příchozím nastavit řád a rytmus (práce, škola, pravidelné aktivity, setkávání se v komunitě příchozích, chodit ven apod.). Situace bude trvat dlouho a je potřeba díky těmto pravidelným aktivitám minimalizovat nejistotu a bezmoc.

Jak se zachovat

„Nejlepší je zamyslet se nad tím, jak by si člověk sám přál, aby s ním bylo jednáno, kdyby se ocitl v totožné situaci. Je vhodnější raději předkládat uprchlým osobám návrhy, doptávat se na obvyklosti případně nabízet možnosti, ale nerozhodovat za ně. Ještě před několika týdny to byli úplně stejně samostatní lidé, jako jsme my, kteří chodili do práce, starali se o rodinu, pečovali o svůj domov. Nejsou nesoběstační, jen se ocitli v neznámém prostředí, za sebou mají trauma a problémem je i velká jazyková bariéra,“ říká Sylvie Stretti.

Nezapomeňme, že lidé, kteří přicházejí, zažívají úlevu i strach. Ne každému někdo zemřel, ale obava ze smrti blízkých je přítomná, protože mnoho jejich příbuzných a přátel ve válečných zónách ještě stále je. Dá se předpokládat, že až to nejakutnější pomine, nastane prostor a čas na pomoc se zpracováním traumatu a pak také čas truchlit.

Sedmero užitečných rad

1. Pokud ubytováváte, dopřejte rodinám klid a samotu, dle jejich potřeb
2. Pomozte jim nalézt způsob komunikace s rodinou na Ukrajině i komunitou v ČR
3. Domluvte si vzájemná pravidla sdílení času a prostoru
4. Ptejte se na přání a očekávání
5. Nechte je něco dělat - např. ukažte jim kde nakupovat, nenakupujte za ně
6. Zajímejte se o jejich kulturu, názory
7. Uvědomte si, jak byste si přáli, aby jednali druzí s vámi