Čas jen pro mě

Dvoušroubovice DNA, jež je úložištěm genetické informace, o nás často prozradí víc, než bychom sami chtěli. Třeba to, zda máme sklony k depresi, obezitě či alkoholismu. Že nevěříte? Tady je pět zajímavostí ze světa genetiky, které vás určitě překvapí.

4 rady, jak se zdokonalit v cizím jazyce

1. Lidská osobnost je tvořena z celé armády genů Ačkoliv svůj osud z genů vyčíst neumíme, některé jejich variace o nás mnoho prozradí. Přestože nedědíme pevně danou osobnost, naše genetické pozadí určuje osobnostní rysy z 30 až 50 %. Nejznámější model osobnostních rysů nazvaný Big 5 neboli OCEAN posuzuje 5 základních vlastností –otevřenost vůči novým zkušenostem, svědomitost, extraverze, vstřícnost a neuroticismus. Například studie 29 tisíc párů jednovaječných dvojčat odhalila, že se sklony k úzkosti, depresi a dalším negativním pocitům dědí až z 48 %. Vědci také odhalili, že některé geny, ovlivňující osobnostní rysy, se nachází na DNA hned vedle základních jednotek dědičnosti spojených s psychiatrickými poruchami, a tím přispívají ke vzniku těchto onemocnění. Překvapivé je, že geny předurčující člověka k extrovertnímu chování mají pro změnu zase vliv na hyperaktivitu či poruchy pozornosti.
2. Promiskuitu na geny nesvádějte V nedávné době genetici zjistili, že dědičnost promlouvá i do náchylnosti k podvádění. Gen DRD4 patří k dopaminovým receptorům a jeho delší varianta 7R se vyznačuje nutkáním k aktivitám, které s sebou přinášejí vzrušení. Každý druhý nositel této varianty byl nevěrný partnerovi, anebo měl dvakrát více známostí na jednu noc než jeho vrstevníci. Ovšem nejde jen o promiskuitu. Tento gen mimo jiné ovlivňuje míru motivace, je spojován s touhou po hazardu, alkoholismem a překvapivě i s láskou k hororům či s dlouholetostí. Ať tak či onak, přiznejme si, že naše sexuální chování je kromě genetické informace ovlivněno i biologickými, kulturními či psychologickými faktory, které o našich aktivitách leckdy prozradí víc než samotné geny.
3. Vabank mezi genem štíhlosti a obezity Z posledních dostupných světových údajů vyplývá, že 39 % všech dospělých trpí nadváhou a 13 % obezitou. Zdravou hmotnost má tedy méně než polovina světové populace. Mohou za to však pouze geny? Podle Alexandry Mayer, PhD, vedoucí oddělení aplikované genetiky ze společnosti Chromozoom, tomu tak není. „Dosud byly nalezeny stovky genů, jejichž určité varianty se objevují nejčastěji u obézních lidí. Proto víme, že genetická komponenta určitě existuje a je důležitá. Dědičnost může ovlivnit vznik obezity, stejnou nebo dokonce větší roli hraje ale i vlastní zodpovědnost, základní stravovací návyky nebo životní styl,” vysvětluje Dr. Mayer a dodává: „Každý člověk je jiný. Co platí pro jednoho, může mít pro toho druhého katastrofální následky. Proto se v Chromozoomu snažíme přistupovat k hubnutí a zdravému životnímu stylu celostně díky komplexnímu genetickému rozboru, podle kterého si následně můžete upravit základy stravy i pohybu.” Stejně tak jako existuje údajný gen obezity, mohou mít někteří jedinci štěstí na štíhlost. Odborníci totiž našli i geny, které jsou spojeny s nižším indexem tělesné hmotnosti. Tým vědců prohledal databázi estonského centra, které se zabývá genetickými informacemi a vytipoval zdravé jedince s nižší tělesnou hmotností. Tito šťastlivci, které tvoří pouze 1 procento popuace, přitom měli „výhodnou“ variantu genu, která ovlivňuje fungování jejich mozku tak, že dává signál spalovat mnohem více kalorií ze stejného jídla. 
4. Neandrtálské geny a COVID-19 V souvislosti s pandemií COVID-19 se strhla lavina informací o genech našich neandrtálských předků, které mají údajně ovlivňovat průběh tohoto infekčního onemocnění. Navzdory tomu, že vymřeli před více než 40 tisíci lety, DNA Evropanů a Asiatů je stále tvořeno neandertálskou variantou až ze 2 %. Výzkumníci přišli na to, že varianta neandertálského genu zvyšuje riziko těžkého průběhu onemocnění až o 60 %. V Evropě ji má navíc každý šestý člověk. Dobrou zprávou však zůstává, že jiný neandrtálský gen  nás zase dokáže ochránit před hospitalizací – aktivuje totiž náš vnitřní obranný systém proti virům. Nyní před odborníky stojí výzva, jak tyto informace využít v boji proti pandemii.
5. Modrá, hnědá nebo zelená? Na začátku 20. století se předpokládalo, že barva očí je ovlivněna jediným hnědým pigmentem – melaninem. Přítomnost tohoto pigmentu měla znamenat hnědé oči u potomků, zatímco jeho malé množství nebo úplná absence vedla ke vzniku očí modrých či zelených. Dle tohoto modelu by tak modroocí rodiče mohli mít potomka pouze se stejnou barvou očí a narození hnědookého dítěte by poukazovalo na nevěru. Jak se ale krátce poté zjistilo, genetika související s barvou duhovky je mnohem komplexnější. Barvu očí ovlivňují především geny OCA2 a HERC2. První má vliv na množství a kvalitu pigmentu melaninu, druhý pro změnu reguluje jeho funkci. Existují i další méně významné geny, zodpovídající za nejrůznější barvy očí – od modré přes zelenou a oříškovou až k hnědé a černé. Zajímavé je, že analýzou pouhých šesti genů lze odhadnout tuto barvu až z 90 %. Fascinující je ale také to, že se odstín duhovky může měnit s věkem, i když jen v menších procentech případů.

7 tipů, jak být výkonný (ne)jen v práci