Čas jen pro mě

Proč umírá tolik klientů?

Na jaře roku 2001 si personál Eichhofu, městského domova důchodců v Lucernu, všiml, že se na určitých směnách je podezřele často umírají klienti. Zdravotníkem, ke kterému směřovaly všechny indicie, byl dvaatřicetiletý Roger Andermatt. Sympatický oblíbený mladík, který mimo práci učil tanec a jako DJ RO-Gee vystupoval v lucernských a sachselnských barech.

Bývalá kolegyně si vzpomněla, že se chtěl starat pouze o ženy a že vyhledával noční směny. Rád prý diskutoval o eutanazii, na kterou měl jasný názor: „Proč ne?“ říkal. Také si vzpomněla, že občas se zdál být duchem nepřítomný, a to ji děsilo.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Amelia Dyer: „Anděl smrti“, kterému zoufalé matky svěřovaly své děti

K ošetřovatelství se dostal později

Jeho cesta k nemocničnímu lůžku nebyla přímočará. Narodil se v roce 1969 ve švýcarském Lucernu. Po rozchodu rodičů žil nějakou dobu v Německu. Začal se učit elektromechanikem u tamní pošty, učení však nedokončil. Neuspěl ani při studiu na učitele tance. Po návratu do Švýcarska v roce 1990 pracoval jako pomocník v taneční škole.

Koncem roku 1992 se přihlásil do kurzů ošetřovatelství. Právě v péči o bezbranné seniory nakonec získal přístup k lidem, jejichž životy mohl zásadně ovlivnit.

Nikdo ho nezastavil

V letech 1995 až 2001 zabíjel v zařízeních ve švýcarských kantonech Lucern, Obwalden a Schwyz. Jeho obětem bylo mezi 66 a 95 lety, převažovaly ženy a mnozí pacienti trpěli demencí. Andermatt používal nadměrné dávky léků nebo své oběti dusil. Lidé odkázaní na pomoc personálu tak čelili nebezpečí od člověka, který se o ně měl starat.

V prosinci 2000 nastoupil do lucernského domova Eichhof na oddělení pečující o neklidné seniorky s demencí. Podle reporáže v časopise Beobachte už krátce před Vánocemi výrazně přibyla úmrtí. Někteří zaměstnanci si souvislosti mezi úmrtími a novým kolegou povšimli již v lednu. Znepokojivá otázka proto později zněla: Proč nebyli obyvatelé domova ochráněni dříve?

Marie chtěla žít

Jednou z obětí byla šestasedmdesátiletá Marie Anziová, matka tří synů. Podle již zmíněné reportážese ošetřovateli bránila, jeho fyzické převaze však nedokázala vzdorovat. Její příběh bolestně zpochybňoval pachatelovo pozdější vysvětlení, že nemocné pouze „vysvobozoval“. Marie chtěla žít.

Mariin syn Charles se následně zabýval okolnostmi tragédie a postupem vedení domova. Vedle ztráty matky musel unést také vědomí, že varovné signály existovaly. Případ tak otevřel i otázku, zda instituce reagovala na podezření zaměstnanců dostatečně rychle.

Tip na českou detektivku

Jitka Ludvíková: Les mrtvých

V jindřichohradeckém divadelním spolku panuje přátelská, téměř rodinná atmosféra – dokud se první herec nesesune k zemi. A po něm další. A další. Padají jako stromy v lese, jeden po druhém, a nejen za oponou se šíří strach.

Vyšetřovatelé Kašmír a Lišková se znovu ocitají v centru dění, kde se hranice mezi skutečností a divadelní hrou nebezpečně rozmazává. Jenže nejde jen o les mrtvých ochotníků – na stole jim leží také případ zemřelého studenta, jehož smrt dosud nebyla objasněna. Třeba to není náhoda. Možná spolu tyto dva případy souvisí víc, než by si kdo přál. Na scéně se střídají role, kulisy i podezřelí. A mezi nimi se pohybuje jeden vrah. Nebo jich je víc? V tomhle divadle se nehraje jen o potlesk, ale i o holý život. (Vydává nakladatelství Kalibr.)

Vyšetřování odkrylo další případy

Andermatta zatkli v červnu 2001. Podezřele vysoký počet úmrtí v lucernském zařízení přiměl úřady jednat. Vyšetřovatelé postupně rozšířili pátrání na další domovy a nemocnice, kde pracoval. Nechali exhumovat pět těl a vraceli se k úmrtím, která už rodiny považovaly za uzavřenou kapitolu. Jen v jednom zařízení v Sarnenu prověřovali dvanáct podezřelých úmrtí.

Pachatel tvrdil, že jednal z lítosti a chtěl ukončit tělesné i duševní utrpení pacientů. Zároveň ale mluvil o přetížení sebe a pečovatelského týmu. Soud prvního stupně jeho obhajobu odmítl. Podle soudců si usnadňoval práci a jednal ze sobeckých pohnutek. Člověk v ošetřovatelské uniformě si přisvojil rozhodování, které mu nikdy nenáleželo.

Doživotí zůstalo

Dne 28. ledna 2005 dostal doživotní trest za dvaadvacet vražd a pět dalších pokusů o usmrcení. Rozsudek byl přísnější než sedmnáct let požadovaných obžalobou. Odvolací soud 15. února 2006 doživotí potvrdil, změnil však právní kvalifikaci: sedm skutků posoudil jako vraždu a zbývajících patnáct jako úmyslné usmrcení podle švýcarského práva.

Za čísly zůstaly rodiny, kterým někdo vzal možnost další návštěvy, rozhovoru či rozloučení. Andermattův případ připomíná, jak zranitelní jsou lidé odkázaní na cizí péči. Jejich věk ani nemoc nezmenšují hodnotu jejich života — a tvrzení o soucitu nemůže umlčet příběh ženy, která se svému vrahovi bránila.

Zdroje informací: beobachter.ch; swissinfo.ch a serialkillercalendar.com