Čas jen pro mě

Od té podivné události uplynuly dva roky. Byly to poslední svátky před covidovou epidemií. Celý ten rok pro mě rozhodně nebyl šťastný.

Jedna katastrofa za druhou

Na jaře mi umřela máma, sice byla dlouho nemocná, ale na to se prostě nepřipravíte. Krátce nato jsem dostala výpověď v práci – reorganizace.

Dlouho plánovanou dovolenou s přítelem Tomášem a partou kamarádů do Asie jsem musela zrušit. Nastoupila jsem do nového zaměstnání a vzít si hned tři neděle volno nepřicházelo v úvahu. A Tomáš mi po návratu oznámil, že se ode mě stěhuje. Během dovolené se prý „osudově“ zamiloval do mnohem mladší dívky.

Byl to obrovský šok. Hlavně jsem mu nedokázala odpustit, že oddaloval založení rodiny. Tak jsem najednou v šestatřiceti zůstala sama a bezdětná. Trochu jsem se vzpamatovala až po několika měsících.

„Musíš začít chodit mezi lidi,“ domlouvala mi kamarádka Verča. „Takhle žádnýho chlapa nenajdeš! A víš, co? Pojedeš s námi mezi Vánocemi a Novým rokem na hory, aspoň přijdeš na jiné myšlenky!“

To „s námi“ podle Verči znamenalo ji a jejího přítele Davida a dalších asi patnáct kamarádů a známých. „Abych řekla pravdu, ani všechny neznám, jsou to většinou spolupracovníci Davida s partnerkami a partnery.“

Nepříjemné překvapení

Nechala jsem se přemluvit a nakonec jsem byla ráda, že jsem jela. První dva dny byly fajn, přálo nám i počasí, tak jsme hodně lyžovali. Měla jsem pocit, že si dokonale čistím hlavu. „Večer ještě přijede Davidova asistentka Nela,“ informovala mě Verča. „Má prý novou lásku. Ani David toho kluka ještě neviděl. Údajně je starší než Nela, tak by sem mohl zapadnout.“

„Tak jsme tady,“ zahlaholil z dálky povědomý hlas. „Trochu jsme bloudili, Nelinka špatně nastavila navigaci a začalo sněžit, je tam úplně bílá tma.“ – „Tome, to jsi ty…? udiveně zareagovala Verča. – „Je, to je ale náhoda! Rád tě vidím.“

V tu chvíli do místnosti, kde jsem seděla, vešel Tomáš s novou dívkou. Všichni ztichli. „To se tedy moc nepovedlo,“ pípnul David. Vyběhla jsem do podkroví, se slzami v očích rychle naházela svoje věci do batohu. „Zuzi, neblázni, neutíkej, je tam strašná vánice!“ slyšela jsem za sebou Verču. Zavřela jsem dveře a běžela pryč.

Bílá tma a tajemné světlo

Hustě sněžilo, ochladilo se, foukal vítr a nebylo vidět na krok. Nevěděla jsem, co mám dělat, kam mám jít. V duchu jsem si přiznala, že jsem neměla na noc splašeně utíkat. Několikrát jsem málem zůstala v závěji, v botách mě studil sníh a na tváři studily slzy. „Já tu snad umřu!“ zoufale jsem řekla nahlas.

Najednou jsem před sebou v dálce uviděla světlo, asi z nějaké baterky, a mužskou postavu, která se jakoby vznášela. „Haló, haló, tady jsem, neutíkejte prosím!“ křičela jsem.

Postava dál pomalu kráčela a já jsem se vydala za světlem. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale ten podivný člověk zmizel tak rychle, jak se objevil. Ocitla jsem se mezi domy, slabě svítilo pouliční osvětlení a přede mnou právě nějaký mladý muž zrovna zamykal hospodu.

„Pane, prosím vás, pane, nemohl byste mi uvařit čaj? A nevíte, kdy jede nebližší autobus?“

Galantní hospodský

Koukal na mě jak na zjevení. „Co tu děláte? Jak jste se tu vzala? Brzy bude půlnoc, hosté odešli, chtěl jsem zavřít… Ale když se na vás tak dívám… Nemůžu si vzít na svědomí, že dostanete zápal plic. Autobus jede až ráno po šesté, to byste tu umrzla.“

Jakub, tak se ten mladý muž jmenoval, mi uvařil grog, dal sušit kabát a boty a půjčil mi deku, abych se zahřála. Ve zkratce jsem mu vyprávěla, jak jsem bloudila ve sněhové bouři lesem a jak mě zachránil nějaký člověk.

„Ráda bych mu poděkovala, ale zmizel někde tady.“ – „Nikoho jsem ale neviděl,“ kroutil hlavou Jakub. „Jen vás. Všude byla bílá tma, nikde nikdo. Kdyby někdo před vámi šel s nějakou svítilnou, všiml bych si.“

„Podle pověsti byla v lese stará hájovna, dneska jsou tam z ní jen trosky. No a dcera hajného se prý ztratila během sněhové bouře a on ji údajně pokaždé, když hustě sněží, chodí hledat. Tak vás zachránil jeho duch,“ zasmál se.

Propovídali jsme celou noc až do rána. To už jsem věděla, že Jakub pracuje v Praze a že hospoda patří jeho tátovi. „Občas mu pomáhám, když přijedu,“ vysvětlil.

Silvestra jsem nakonec slavila s Jakubem a od té doby jsme spolu. Radost nám dělá naše půlroční Johanka!