Čas jen pro mě

Studium historie bylo mým snem takřka od dětství. Jakou jsem měla radost, když jsem se na vytoužený obor nakonec dostala! Jenže když všechno skončilo, zbyl mi akorát červený diplom, ale uplatnění žádné. Strávila jsem celé léto obepisováním všemožných nabídek práce, ale výsledek nebyl žádný. Nakonec jsem se vzdala představy práce v oboru a nastoupila do jedné menší firmy na pozici asistentky. Libor, jak se mi šéf, který byl přítomný u pohovoru, představil, ode mě od prvního okamžiku nemohl spustit oči.

Charismatický muž

Vzhledem k tomu, že jsem s ním seděla v jedné kanceláři, nemohla jsem si nevšimnout té fotky na jeho stole. Byl na ní Libor, jeho manželka a dvě předškolní děti. To mu ovšem ani v nejmenším nebránilo, aby mi čas od času pochválil sukni, vlasy nebo jakkoliv jinak polichotil. „Zuzanko, dneska vám to moc sluší!“ „Zuzanko, nemáte jiný účes? Víc lichotí tvaru vašeho obličeje!“ A co bylo nejhorší – mně se to vlastně líbilo. Byla jsem ve firmě krátce přes měsíc, když mě požádal, abych zůstala na placený přesčas. Společně jsme procházeli faktury a naše obličeje a těla se víc a víc přibližovala. „Zuzi, jste tak krásná!“

Láska?

A nakonec se stalo to, co ani jeden z nás nechtěl, ale přitom jsme po tom oba dva tajně toužili. Domů jsem se dostala až pozdě v noci. Další den se Libor tvářil, že se nic nestalo – nenechával na sobě vůbec nic znát, kromě očí, které o trochu více než dříve cudně klopil. Říkala jsem si pro sebe, že toho všeho určitě lituje – je přece otec od rodiny, má dvě malé děti a přitom si bez skrupulí ulétne s mladou asistentkou. Chápala jsem, že na to chce zapomenout… ale další placený přesčas dopadl jako ten minulý. Libor mě v dalších týdnech dokonce párkrát pozval na večeři spojenou s romantickou procházkou a já začínala mít pocit, že jsme skutečný pár. A trochu jsem začínala doufat, že to jeho manželství není úplně nezvratné. „Víš, Zuzko, žena mi vlastně vůbec nerozumí,“ říkal otřepanou větu. „Jsme spolu jen kvůli dětem.“ A já, husa hloupá, jsem mu věřila!

Nátlak

„Libore, proč se tedy nerozvedeš?“ To jsem asi neměla říkat. „Zuzi, ty nevíš, jak je to těžké,“ hrál na citlivou strunu. „Lukášek má astma, úplně by ho to dorazilo. A Barunka na mně doslova visí!“ Copak mohu rozbíjet dětem rodinu, cítila jsem se provinile. „Musím s nimi být, i když mě to ubíjí,“ dál naříkal. „Děti, ty jsou pro mě všechno. A ona, tedy Lucie, tu dávno nemiluju. Co mám ale dělat? Chtěl bych s tebou být ve dne v noci, Zuzi, ty jsi ta pravá. Jsem tak šťastný, že jsem tě potkal! Na rozvod prosím zatím netlač, vyřeším to!“

Nevyřešil. Zato já jsem dostala výpověď! Překvapilo mě, když mi jednoho rána kolega z personálního předal. „Nejste pro naši firmu přínosem, řekl nám to váš přímý nadřízený Libor,“ oznámil mně. „Nemá smysl se dál trápit, tak to raději ukončíme.“ Ani mě nepustil dál! Nemohla jsem ani popadnout dech, ale nešlo nic dělat, právě za dva dny jsem měla ukončit tříměsíční zkušební dobu.

Nevím, co Libor lidem ve firmě napovídal, určitě ne to, co se doopravdy stalo, ale všichni mě na mé ubrečené cestě ven doprovázeli vražednými pohledy. Trvalo dlouho, než jsem se ze všeho vzpamatovala. Libora jsem od té doby viděla jednou. Vedl se za ruku s manželkou a před nimi skotačily jejich děti. A mně došlo, jak jsem byla hloupá – copak by mi takový fotr, který dá všanc rodinu kvůli mladé asistentce, stál za to?