Čas jen pro mě

„Uff,“ znáte ten zvláštní pocit, kdy ráno vstanete jakoby ‚levou nohou‘. Nic vám vlastně není, ale něco vám chybí. Potřebujete pofoukat, potěšit a pohladit na duši. Tak přesně ta nálada mě provázela celý den. Odpoledne jsem si krátila cestu ze Žižkova na Vinohrady přes Olšanské hřbitovy. Jako byste tu jediným krokem vkročili do jiné dimenze. Z ruchu velkoměsta, drnčení tramvají, kvílení brzd aut a nepřetržitého špalíru lidí mě najednou obklopily ticho, klid a nekonečno.

Loudala jsem se uličkami mezi náhrobky a myšlenky se mi honily hlavou jako na tobogánu. Ne a ne je uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. „Kolik z vás prosvištělo životem tak jako já? A výsledek…“ Posadila jsem se na lavičku a zadívala se na oranžové slunce klonící se k zemi. V tom zářivém světle problesklo něco bílého. Zamžourala jsem očima, zahlédla malého kamenného anděla a usmála se. Stál volně na sloupku u hrobu, o který se očividně už léta nikdo nestaral. Nejprve jsem s ním lehce pootočila, a pak šup s ním do tašky. Moje dušička se tetelila radostí, jak krásně se bude vyjímat na mojí skalce.

Kamenná soška „pro štěstí“

Hned ten den jsem vytrhala plevel a usadila anděla pod zakrslý cypřišek. Couvala jsem, abych se potěšila tou kompozicí, uklouzla a… ještě ten večer jsem měla ruku v sádře. „Stane se,“ uklidňovala jsem se druhý den, když jsem zdravou rukou narovnávala sošku, kterou porazil vítr.

Druhý den jsem se vrátila z nákupu, uklízela věci do lednice a marně štrachala na dně kabelky – peněženka byla fuč. „Nééé,“ proklínala jsem svou nepozornost. V krámě pochopitelně nebyla, a tak mě čekalo kolečko zablokování karty, nová občanka, lítačka, zdravotní pojišťovna... Soška na zahradě opět ležela. Zvedla jsem ji, postěžovala si jí a zavolala do práce, že si beru na pár dní volno. Ruka mě bolela a obíhání úřadů mi na náladě nepřidalo. Večer se anděl skutálel na trávník, ale já už neměla náladu jít ho znova postavit.

Jedna pohroma za druhou

Třetí den dovolené mi u branky před domem vyzváněl mobil: „Zino, hmm, chystá se tu ‚tak zvaná‘ reorganizace, vím, že máš dovču, ale…“ – „Co se zase děje?“ vykřikla jsem už trochu hystericky na kolegyni. „Houpe se pod tebou židle,“ odpověděla a zavěsila. V ten moment jakoby mě někdo bodnul do hlavy. Zvedl se mi žaludek, bolelo mě za očima a migréna se rozjela jako šlehnutí blesku. „Pár let před důchodem a budu na dlažbě? Kde mě teď po padesátce zaměstnají?“ Svět se se mnou zatočil, a pak už si nepamatuji nic.

Podivnost dvou tváří zdravotní sestry

Probrala jsem se až v nemocnici. Vedla ze mě spousta hadiček a drátků a nade mnou se skláněla zdravotní sestřička. Takový průhledný věchýtek s naškrobeným čepečkem a zástěrou jako z filmu pro pamětníky. Vážně se na mě dívala a pokyvovala hlavou. Na prsou měla přichycenou jmenovku Milada Černá. „Děvenko, děvenko…“ vzdychla. „Proč? Jedna pohroma za druhou?“ přivřela jsem oči a znova se mně rozbolela hlava. „Sáhni si do svědomí,“ pohrozila mi ukazováčkem a odešla.

Pak jsem zaostřila a viděla úplně jinou mladou tvář. „Dala jste nám pěkně zabrat,“ říkala sestřička, když si prohlížela přístroje tikající mi za hlavou. „Nebýt té paní, která vám zavolala záchranku… Měla jste malou mozkovou příhodu.“ V nemocnici jsem se dopátrala jména té ženy, která mě nenechala ležet na ulici – Černá. „Tak to nebyl sen? Myslela jsem si, že to zjevení snad z minulého století, které stálo nad mou postelí, když jsem se probírala, byl jen výplod mé fantazie,“ oddechla jsem si. „Musím ji najít a poděkovat jí.“ Za týden jsem byla doma a přemýšlela nad počátkem těch hrůz. Ano – začalo to usazením anděla ve skalce.

Vracím lup na své místo

Odnesla jsem ho tedy zpátky na ten neudržovaný hrob. Vlhkým hadrem jsem očistila zašlou mramorovou desku a louskala téměř nečitelná písmena Milada Černá, *1889 – †1916. „Černá?!“ zamrkala jsem nevěřícně. Bylo to jméno mé zachránkyně – té první sestřičky u mojí postele a paní… Dodnes je to pro mě záhada.

Ruka se mi zahojila, z práce mě nevylili. A anděl? Od lidí, které na Olšanech potkávám, jsem se dozvěděla, že paní Milada byla prý vyhlášená pražská zlodějka. Skončila špatně. Anděl u jejího hrobu občas zmizí, ale pokaždé se časem zase objeví. Jestli její duše takhle zkouší a napravuje lidi, je to dost krutá hra. I když, krást se prostě nemá.