Čas jen pro mě

Jarda, můj manžel, o tom neví. Řekl by mi, že se zbytečně trápím. Ale co mám dělat? Je to přece krev mé krve!

Obyčejná rodina, obyčejný život

S Jardou se známe snad odjakživa. Bydleli jsme ve stejné ulici, chodili do stejné školy – on o dvě třídy výš. Spolu jsme šli do tanečních, přečkali dva roky jeho vojny. Pak jsme se hned vzali. Aleš se narodil do roka po svatbě, pak přišli ještě Marek a Zuzanka.

Peněz na rozhazování jsme nikdy moc neměli, ale byli jsme šťastní. S platy prodavačky v místním obchodě a řidiče autobusu se žádné zázraky nekonaly. Zatímco kluci od malička pomáhali doma i na zahradě, brzy si hledali brigády, Zuzka byla jiná. Taková malá princeznička, jak jsme jí říkali.

„Tati, tatínku, že mi koupíš tu panenku? Všechny holky ji mají, jen já ne…,“ pověsila se Jardovi na krk, když chtěla drahou hračku, kterou viděla u kamarádek ve školce. Uměla to s ním dokonale, ale i se mnou, prostě jsme ji trochu rozmazlili. Jakmile začala chodit do školy, její nároky se stupňovaly. „Tatínku, nutně potřebuju lepší džíny,“ fňukala, „všichni se mi smějou, že jsem socka…“

Nechci být „socka“

Slovo socka se u nás zabydlelo. Slyšeli jsme ho pokaždé, když něco potřebovala. „Nechtěla by sis na ty nové boty sama vydělat na brigádě?“ rozčíleně jsem reagovala na její „potřebu“ značkových tenisek. – „Přece nepůjdu někam mezi socky!“ udiveně odsekla a šla prosit Jardu.

Po maturitě si našla místo ve městě jako asistentka obchodního ředitele v zahraniční firmě. Brzy se odstěhovala do podnájmu a domů jezdila tak jednou za měsíc.

„Budu se vdávat,“ oznámila nám asi po roce. – Zůstali jsme v šoku. „Kdo to je? Proč jsi nám ho ještě nepřivezla ukázat?“ vyptával se Jarda. „Copak on nás nechce poznat?“ divil se.

„No, to je těžký,“ vymlouvala se. „To vy asi těžko pochopíte… On totiž Jakub podniká, má dost peněz a žije tak trochu v jiném světě…“ – Nechápavě jsme se na ni dívali. – „ Jak  v jiném světě?“ –  „No je zvyklý na určitou úroveň, oba rodiče jsou lékaři, a… nezlobte se, ale bude to pro něj trochu šok vidět, v jakých podmínkách žijete,“ řekla natvrdo a rozhlédla se kolem sebe. No, měla pravdu, nábytek jsme si pořídili po svatbě, na nový zatím nezbylo, kuchyň je starší, ale je to přece náš – i její – domov!

Dívá se na nás svrchu

Nakonec asi za tři neděle společně přijeli. V autech se nevyznám, ale to Jakubovo bylo opravdu luxusní už na první pohled. Tipla jsem si, že je tak o deset let starší než Zuzanka. Pohledný muž držel v ruce velkou a krásně naaranžovanou kytici pro mě. Jardovi přinesl láhev drahé whisky. S přezíravým pohledem se podíval na náš dům. Choval se zdvořile, ale odměřeně.

„Tak co, nedáme si štamprličku na seznámení?“ vytáhl táta slivovici od příbuzných z Moravy, aby prolomil ledy. – „Nezlobte se, tohle já opravdu nepiju,“ pohrdavě odpověděl. 

U oběda bylo ticho. Jakub se tvářil, jako kdyby mu moje svíčková nechutnala. „Mami, to ses mě nemohla zeptat, co máš uvařit?“ zašeptala mi v kuchyni do ucha Zuzka. „Kuba není zvyklý na klasickou českou kuchyni, preferuje asijskou,“ dodala.

Pak se vzali. Bez nás. „Musíte pochopit, že Kuba to má jinak nastavený,“ řekla Zuzana. „Vyhodnotili jsme, že s jeho rodinou byste si ani náhodou nerozuměli, tak se vezmeme v Thajsku na pláži. A bez účasti rodičů. Jakubovi rodiče s tím problém nemají.“

Jardu to ranilo víc, než by si přiznal. „Ona se za nás, Zdeni, stydí,“ nevěřícně opakoval. Alešovi i Markovi to bylo líto.

Po svatbě přijeli rozjaření a opálení, přivezli nám fotky. Jarda je nechtěl ani vidět. Pak nás pozvali k sobě domů, tedy do Jakubova bytu. Necítili jsme se tam dobře. Měli jsme pocit, že se na nás Jakub dívá tak nějak arogantně. Přitom jsme museli uznat, že k Zuzance se chová moc hezky a cítili jsme, že jsou zamilovaní. Jen kdyby nebyli takoví snobové...

Se Zuzkou jsme se vídali tak jednou za měsíc, většinou jezdila sama. Návštěvy s Jakubem byly strojené, nervózně jsem připravovala oběd, aby byl podle jeho představ. Pokaždé slušně poděkoval, ale cestu k nám si nenašel. V jejich novém domě, který si postavili, jsme nebyli nikdy.

Vnučku vůbec neznám

Když Zuzka otěhotněla, byli jsme šťastní. To přece budou potřebovat naši pomoc! Lindušku jsme ale viděli jen párkrát. Jakubovi rodiče tam chodili i několikrát týdně. „Jakub nechce, aby se s vámi stýkala,“ řekla nám Zuzka, když přijela s malou sama na návštěvu. „Nesedli jste si vzájemně. Linda má mít podle něj jiné vzory. A já sem s ní proti jeho vůli jezdit nebudu.“

Proplakala jsem potoky slz, Jarda se uzavřel do sebe. Loni prodělal infart. Podle doktora šlo o velký stres... Zuzka nám volá jen na narozeniny a svátky a několikrát do roka nám posílá Linduščiny fotky. Asi tajně…

Tak postávám u školy. Linduška je podobná Zuzance, když byla malá! Pokaždé běží k autu, za jehož volantem není Zuzka, ale nějaká cizí žena. Prý hospodyně.

Nemůžu se s tím pořád vyrovat. Co jí asi o nás navyprávěli? Tuší vůbec, že má ještě další babičku a dědu? Oba kluci se oženili, Aleš má chlapečka, Markova žena čeká každým dnem holčičku. Jenže já bych chtěla k sobě přivinout taky Lindu! Je to přece moje vnučka!