Čas jen pro mě

„Vy máte malé dítě?“ byla první otázka zaměstnavatelů, když jsem po mateřské chtěla nastoupit do práce. „Jste samoživitelka? A hlídací babičku nemáte?“ Zvedali obočí. „No, tak to, pardon, to NE! S podobnými a mnohdy nevybíravějšími větami mě většinou vypoklonkovali. Po pár letech příležitostných zástupů, brigád a nadějí, kdy jsem se někde uchytila alespoň na zkušební dobu a po třech měsících se se mnou ‚slušně‘ rozloučili, mi nezbývalo nic jiného než se zařídit podle přísloví ‚Nouze naučila Dalibora housti‘ a pustila jsem se do podnikání.

Butik pro plnoštíhlejší

Domácí, paní Lišková, mi poskytla přízemní prostory domu, kde prý dříve býval mandl, a já jsem si tam zařídila malý obchůdek s oblečením. „Má to tu být prázdné, nebo si u vás mohu koupit nějaký levnější svetřík,“ říkala a prohlížela si moje zboží.

Byla to sázka do loterie, musela jsem se zadlužit. Odměnou mému snažení byl i nový přítel Pavel, který mi přišel udělat rekonstrukci zastaralé elektriky. Párkrát se u mě pak zastavil na večeři a nakonec u mě zůstal. Já jsem prodejnu vyšperkovala a oblékám i ‚plnoštíhlejší‘ ženy, které toho na sebe v okolí moc šmrncovního neseženou. A dovedu ‚vytrhnout trn z paty‘ také těm, kteří na sebe potřebují něco slavnostnějšího tak říkajíc za babku.

Uživila bych už prodavačku

Šatníky svých zákaznic oživuji módou z velkoskladů z Německa, kam se vdala moje sestra. Dřív jsem na dobu, kdy jsem vyjížděla pro zboží, zavírala. Po pár letech, kdy jsem si dělala všechno sama, jsem usoudila, že bych ‚uživila‘ prodavačku. A tady jsem kupodivu narazila!

„Margita,“ podávala mi ruku milá černovlasá slečna. „Miluju módu, strašně ráda se oblékám, jé, vy tu máte krásné kousky,“ vrhala se nadšeně od jednoho ramínka ke druhému. Domluvily jsme se, že ke mně bude chodit nejprve na zkoušku, a bude-li vše O.K., tak ji zaměstnám. Všechno běželo jako na drátkách. Margita si dovedla obtočit zákaznice kolem prstu a málokterá žena od nás odcházela s prázdnou. Brzy jsme si tykaly a druhý pátek jsem ji nechala poprvé v prodejně samotnou. Potřebovala jsem si vyřídit něco na úřadě. Cestou zpátky jsem se stavila v cukrárně. Odměním Margitin první samostatný den něčím sladkým.

První se vypařila i s tržbou

„Margito,“ otevírala jsem dveře a zvoneček nad nimi zacinkal, „nesu indiánky, postav na kafe,“ myslela jsem si, že je v kuchyňce za plentou. Rozhrnula jsem závěs a nic. „Bude asi na záchodě,“ řekla jsem si trochu rozmrzele, protože nechala odemčeno a z krámku mohl kdokoliv cokoliv odnést. „Udělalo se jí snad špatně?“ lekla jsem se a rozrazila dveře na toaletu. Nikdo tam nebyl! Ještě chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo. Paní Margita vzala i s celotýdenní tržbou roha! A nechyběla jen ona, ale i pár mých osobních věcí.

Druhá naivka ‚prodávala‘ na dluh

Z šoku jsem se dostávala dost dlouho. Ale za měsíc jsem si řekla, že jsem byla moc důvěřivá. Příště si dám větší pozor. Nová adeptka Zuzana byla čerstvá maturantka. Hlásila se na své úplně první místo. Líbilo se mi na ní, že rozšířila moji klientelu o spousty svých kamarádek a bývalých spolužaček. V krámku bylo veselo a po měsíci mi spadl kámen ze srdce. Na Zuzku je spoleh! Jen první měsíční uzávěrka mi úplně přesně neseděla. 

Další měsíc zboží mizelo z ramínek jako rosa na jarním sluníčku, ale ‚kasička‘ byla poloprázdná. Ať jsem počítala, jak jsem počítala…? Zavolala jsem Zuzku, aby mi poradila, kde dělám chybu. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. „Holky neměly vždycky na zaplacení, ale ony ty peníze přinesou. Určitě!“ dušovala se.

Do třetice?!

Pochopila jsem, že jsem vlastně zadarmo oblékala její kamarádky. Zuzka byla druhý chybný zářez na pažbě mých zkušeností se zaměstnanci. „To přece není možné,“ láteřila jsem před Pavlem, „já nemůžu sehnat NORMÁLNÍ ženskou.“ – „Vlasto, říká se do třetice a chybami se člověk učí.“ – „Proti učení nic nemám, ale já mám na prodeji oblečení vydělávat, a ne prodělat vlastní kalhoty, když už jsi u těch přísloví.“

Paní Tereza měla dceru Viktorku, byla rozvedená, splácela hypotéku a v zaměstnání dostala výpověď kvůli nadbytečnosti. Ta by si snad práce mohla vážit. „Terka,“ vlepila mi pusu na tvář při tykání. Pomáhala mi aranžovat zboží a naše holky se skamarádily. Konečně jsem měla v obchodě spřízněnou duši. Přesně jak říkal Pavel, „do třetice“!

Pech anebo varování

Jednou za čtrnáct dní jsem odjížděla do Německa pro zboží. Ráno tam a večer zpět.

To pondělí jsem měla od rána pech, jako by mě něco varovalo. Při nastupování do auta jsem si roztrhla nové punčocháče, když jsem se běžela převléct, někam jsem zasela klíčky od vozu. Obrátila jsem byt vzhůru nohama a… byly pochopitelně na svém místě v kabelce. Konečně jsem vyjela. Trasa ubíhala, a já ujížděla směrem Pirna. U benzínky jsem si musela odskočit a chtěla jsem zavolat Pavlovi, který se mi zdál z mého ranního řádění trochu zaskočený. Hledala jsem mobil, ale kabelka byla prázdná. Jak jsem ráno zmatkovala s klíčky, vysypala jsem ji a nevrátila do ní mobil, ale ani peněženku s doklady.

Stále hledám tu pravou, spolehlivou

„Kruci!“ bouchla jsem vztekle do volantu. Nezbývalo než otočit a jet zpátky.

„Den v háji,“ vařila se ve mně krev, když jsem brzdila před domem. Obchod byl zavřený?! „No tohle, Terka zaspala?“ celá nabroušená jsem odemkla byt a… Terka skutečně ‚spala‘, ale s mým Pavlem v mojí posteli.

Nebudu to rozebírat, letěli oba! Takže jsem v obchodě zase sama. Ještě, že mám hodnou paní Liškovou, která za mě občas zaskočí. A já zase dávám inzerát „Nabízím práci.