Čas jen pro mě

„Volná je ta po starým Zieglerovi,“ kýval hlavou manželův kamarád Franta, který v Krkonoších tráví každé léto. „Fakt?“ nadšeně zvolal Radek. V hospodě mezi místními jsme totiž sondovali, není-li v okolí volná chalupa. „Tý se vyhněte obloukem,“ překřikovali se štamgasti, poplácávali lavici vedle sebe a nabízeli nám pivo. „Že vy jí držíte nějakýmu papalášovi,“ z legrace jim pohrozil Radek. Popadl mě za ruku a táhl k autu.

Tajuplný ráj na zemi

Snad půl hodiny jsme se ploužili čtyřicítkou po úzké okresní silničce a rozhlíželi se kolem. „Támhle!“ zahlédla jsem střechu vyčuhující z roští. Radek šlápl na brzdu. Připadala jsem si jako v pohádce O Šípkové Růžence. Přístup k chalupě byl schovaný za vysokými kopřivami a zarostlý divokými ostružinami. Když jsme se prodrali spletí pichlavých ostnů, úžasem mi spadla brada. Byla – tedy přesněji řečeno bude – (až ji opravíme) nádherná. Malá roubenka se zděným přístavkem, kolem níž bublal lesní potůček. Střízlivým okem jsme prohlédli vymlácená okna, opadanou omítku, dveře visící na jednom pantu a uvnitř nepředstavitelný puch. „Střecha se zdá být v cajku,“ rozhodl Radek.

Je tam něco divného

„Bereme ji,“ svěřili jsme se chlapům zpátky v hospodě. „Ale…,“ drbal se ve vousech hajný. Máchl rukou a dodal: „Třeba…, snad už to pominulo.“ „Nesejčkujte,“ usmál se Radek a objednal celý hospodě panáka. Hajný pokrčil rameny.

Složili jsme zálohu a pustili se do práce. Tedy ne sami, ale s Radkovými dvěma kamarády. Staré harampádí odváželi na skládku, zasklívali okna, zatímco já jsem jako s dračími hlavami bojovala s přerostlou travou a plevelem kolem. Večer byla chalupa téměř prázdná. „Paní Valerie, neměla byste tam zůstávat přes noc,“ štrádoval kolem hajný, „pojďte k nám.“ „Pravda, ten prach a plíseň potřebují pořádně vyluftovat,“ poděkovala jsem mu, „a ráda poznám vaši paní.“

Neslavný začátek

Následující večer kamarádi odjeli a já už nechtěla nechat Radka samotného. „První noc na chalupě,“ otevřeli jsme si s mužem lahev vína, „tak na naše chalupaření.“ Z černé oblohy na nás mrkaly hvězdy. Zalezla jsem k Radkovi pod deku, slastně zavřela oči a slabě se rozkašlala. Jako by mě něco zlehounka pošimralo v krku. Drobek se zvětšoval jako nasáklá houba, nemohla jsem popadnout dech. Vyběhla jsem na zápraží, zhluboka se nadechla a přestalo to.

„Nemůžeš usnout?“ pro jistotu mi dal herdu do zad manžel, „už to bude dobrý.“ Zavrtala jsem se k němu zpátky do teplíčka a zabrala jsem. Tedy alespoň doufám, že to byl sen. Plazil se ke mně růžový had. Vypadal jako dlouhatánská lidská ruka, která se mi omotávala kolem krku. Jeho podivně studená slizká kůže mi zmrazila celé tělo. Nedokázala jsem to sevření uvolnit. Vyděšeně jsem kopala nohama. Blik! „Mlátíš s sebou, jako by ti šlo o život. Máš divoké sny?“ Cloumal se mnou Radek.

Děsivé, hrůzostrašné sny

„Ven, musím ven,“ blábolila jsem v polospánku. Celou noc jsem pak proseděla na zápraží. „Jsem ženská z města, asi je na mě toho čerstvého vzduch moc,“ uklidňovala jsem se. To se poddá a zvyknu si. Dny na chalupě byly fajn, ale ty noci… Blížil se západ slunce a na mě padal strach. Bála jsem se usnout. Pokaždé jsem se dusila. Kašel sílil, až jsem chroptěla. A ty sny?! Jednou jsem klečela na popravišti, ostří gilotiny letělo dolů, probrala jsem se v poslední chvíli a prudce se posadila. Jindy se nade mnou houpal konopný provaz. Stála jsem pod šibenicí, rvala si prsty pod smyčku, která se mi zarývala do krku.

Chtěla jsem se svěřit Radkovi, ale když jsem viděla, jak je na chalupě ve svém živlu, řekla jsem si, že to překonám. „Dospělá ženská a bojím se tu?“ co by si pomyslel.

Astma nebo…?

Jedna z nejhorších nocí mi dala konečně vysvětlení. (Bohužel ještě ne to pravé.) Hrůza. Sen, v něm mi přetáhl přes obličej igelitovou tašku. S každým nádechem mi ubývalo sil. Házela jsem s sebou jako pominutá. Radek mě pevně sevřel do náruče a vynesl ven. Rudá v obličeji jsem lapala po dechu, jako bych se topila. Muž na nic nečekal a odvezl mě na pohotovost. Astmatický záchvat! Doslala jsem inhalátor a prášky na uklidnění.

Po tabletkách jsem spala jako zabitá. Sen žádný, jen po probuzení jsem se prokašlala do nového dne. A…, co to? Na krku mi naskákaly červené pupínky. „Ještě k tomu nějaká alergie?“ vzdychla jsem.

„Hezky jste si to tu zvelebili,“ volala na mě žena hajného, která šla kolem. Zvala jsem ji na kafe. „Vypijeme ho raději venku,“ řekla rozhodně. „V noci se tu… bojím,“ pošeptala jsem se jí. Svěřila jsem se jí se sny, kašlem, astmatem a alergií…

Stiskla zuby. „To vám ti místní hrdinové neřekli!“ rozkřičela se. „Starý Ziegler tu v opilosti uškrtil svoji ženu. Přeskočilo mu z toho. Než ho odvezli do blázince, žil tu s chudákem nebožkou ještě bůh ví jak dlouho.“

Krve by se ve mně nedořezal. Do chalupy už jsem nevkročila. Radek sice brblal, ale roubenku jsme prodali. Astma zmizelo a zlé sny také.