Čas jen pro mě

Začátek záhadného dobrodružství

Mraky zčernaly a první kapky deště nám dopadly na tváře. Pak to přišlo – bouřka. Hromy duněly, jako by se země otřásala, a blesky rozjasňovaly temný les.

Začínala jsem panikařit. „Nevím, co dělat, Jakube. Tady nás nikdo nenajde,“ řekla jsem zoufale a snažíla se schovat pod promočenou větví borovice. Jakub se ale nevzdal. Ukázal na světlo v dáli. „Podívej, tamhle je světlo! Musíme tam dojít, jinak tu zůstaneme napospas té bouřce.“ Drželi jsme se za ruce a probíjeli se mokrou lesní půdou. Nakonec jsme dorazili k hájovně. Byla stará, skoro až děsivá, ale jinou možnost jsme neměli. Jakub zatlačil na dveře, které se po chvíli otevřely, a my vstoupili dovnitř.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Moniky (44): Zachránil mě hlas mrtvé babičky

Podivná atmosféra hájovny

Uvnitř bylo zvláštní ticho. Místnost byla pokrytá prachem, ale působila, jako by ji někdo opustil jen před chvílí. Jakub našel petrolejovou lampu a zapálil ji. Na zdi visel starý obraz. Muž v uniformě hajného stál vedle ženy, která měla ve tváři smutný a téměř vyděšený výraz.

„Podívej na ten obraz,“ řekla jsem potichu. „Ta žena vypadá jako… jako by něco skrývala. Cítíš to? Ten zvláštní pocit?“ Jakub přikývl, ale snažil se mě uklidnit. „Je to jen starý dům. Možná jsme jen unavení. Pojďme se trochu vyspat a ráno odtud zmizíme.“

Bouře venku zuřila celou noc. Leželi jsme na staré pohovce a já přísahala, že slyším kroky na půdě. „Slyšel jsi to? Jakube, někdo tam je!“ vydechla jsem. Jakub mě uklidňoval: „To je jen vítr. Uklidni se, máme za sebou těžký den.“ Ale ani jeden z nás tu noc neusnul.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Návrat do reality

Ráno bouřka pominula a slunce začalo prosvítat skrz špinavá okna. Nemohla jsem se dočkat, až odtud odejdeme. Když jsme vyšli ven, ohlédla jsem se zpátky na hájovnu. „Je to místo, na které nikdy nezapomenu, ale nechci se sem nikdy vrátit,“ řekla jsem Jakubovi. Ten mi stiskl ruku. „Pojď, neohlížej se. Už jsme skoro tam.“

Do nejbližšího městečka jsme dorazili unavení, ale šťastní, že jsme na bezpečném místě. Na autobusovém nádraží jsme mluvili s řidičem autobusu. Když jsme zmínili hájovnu, kde jsme přečkali noc, jeho výraz se okamžitě změnil.

„Ta hájovna tam už sto let nestojí,“ řekl tichým hlasem. „Vypráví se, že hajný tam kdysi zabil svou manželku a hájovnu zapálil. Od té doby tam nikdo nechodí, říká se, že tam straší její duch.“

Tip na zajímavou knihu

Roku 1938 vyvrhne moře mrtvou velrybu na břeh odlehlého velšského ostrova. Pro Manod, která zde žije celý život, je to znamení zkázy, ale i symbol neznámého světa. Nemůže potlačit touhu poznat život za hranicemi svého krásného, avšak nelítostně drsného ostrovního domova, kde její rodina přežívá už po generace. Příchod dvou anglických etnografů, kteří chtějí studovat místní kulturu, je pro ni darem – nabídne jí pohled na život mimo komunitu a možnou cestu k úniku. Čím déle etnografové zůstávají, tím více je k nim přitahována… Velrybí pád vypráví příběh o tom, co se stane, když ambice jednoho člověka ohrozí soudržnost komunity – a co může následovat, když jsou tyto ambice naplněny. Je o ženě na pokraji změny, nucené postavit se světu, který na ni stále více tlačí. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Neobjasněné tajemství

Byla jsem v šoku. Jak by něco takového mohlo být možné? „Ale… jak bychom tam mohli být? Viděli jsme lampu, pohovku, obraz! Nemůže to být pravda,“ řekla jsem zmateně. Řidič se na nás podíval vážnou tváří. „Tohle mi říkáte už čtvrtí lidé, co v těch lesích zabloudili. Všichni popisují totéž…“

Když jsme se vrátili domů, pokusili jsme se zjistit více. Našli jsme informace o hájovně – skutečně shořela před sto lety. Dodnes nevím, co se té noci stalo. Byl to sen? Halucinace? Nebo jsme se opravdu ocitli na místě, které existuje jen ve vzpomínkách? Tajemství šumavské hájovny zůstává záhadou, která mě bude pronásledovat navždy.