Čas jen pro mě

Vždy ji přitahovali starší muži

S Majdou se známe od dětství, od doby, kdy jsme si v panelákovém pokoji stavěly bunkry z dek a slibovaly si, že jednou budeme úplně jiné než naše matky. Já ale vždycky chtěla jistotu. Ona chtěla vzrušení.

Dnes jsem čtyřicetiletá máma desetileté Sáry, rozvedená, opatrná, možná až příliš. Nového vztahu se bojím. A Majda? Ta zůstala stejná. Krásná, nespoutaná a nebezpečně blízko ohně.

Vždycky ji přitahovali starší muži. Už na gymplu se smála klukům z naší třídy a po očku pokukovala po učitelích, otcích spolužaček, mužích, co měli šediny a klid v očích. „Oni už vědí, co chtějí,“ říkávala mi a suverénně si zapalovala cigaretu. 

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Slávky (51): Falešná kamarádka mě málem připravila o práci

Manželovi je o dvacet víc

Když mi řekla, že se vdává, byla jsem překvapená nejen proto, že se znali jen pár měsíců. Udivilo mě, že je o tolik starší. O víc než dvacet let! Úspěšný, slušný, zamilovaný až po uši. Viděla jsem to na svatbě – jak se na ni dívá, jako by vyhrál hlavní cenu v loterii. Majda v bílých šatech, trochu znuděná, trochu pyšná. „František je hodný,“ šeptla mi tehdy do ucha. „A bude se o mě starat.“ 

Staral se. Dům, auto, dovolené. A pak Hynek. Malý, tmavovlasý kluk s velkýma očima. Sedm let. Věk, kdy se ptá, proč je obloha modrá a proč táta chodí do práce tak brzy ráno. Jenže pokaždé, když se na Hynka podívám, něco ve mně cukne. Možná je to jen moje fantazie. Možná ne.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jitky (53): Podivná loupež

Opravdu má všechno pod kontrolou?

Majda má milence. Vlastně měla vždycky. Jednoho, pak druhého, někdy dva zároveň. Pro změnu jsou teď mladší oni. Vím, že jeden z nich měl krásné tmavé vlasy a velké oči.

František je lehce proplešatělý zrzek a má menší zelené oči. Nic netuší. Nebo nechce tušit. Miluje ji tak, že zavírá oči.

Já sedím naproti ní v kavárně, míchám studenou kávu a snažím se jí domluvit.

„Majdo, tohle nemůže dobře dopadnout,“ říkám tiše. – Usměje se. Ten její známý úsměv, lehce pobavený. „Ty jsi pořád stejná, Terko. Všechno bereš tak vážně.“ – „Protože někdo musí,“ vyhrknu. „Máš dítě. Máš manžela.“ – „Mám život,“ opraví mě. „A nechci ho prožít v kleci. Ty bys taky měla začít konečně žít, a ne kritizovat ostatní,“ dodá trochu popuzeně.

Když odcházím, obejme mě. „Neboj se o mě,“ šeptne. „Všechno mám pod kontrolou.“ 

Mám právo mluvit jí do života?

Dívám se na ni a vidím tu malou holku z paneláku, co se smála světu a věřila, že jí se nic špatného stát nemůže. Závidím jí tu lehkost. A zároveň se o ni bojím.

Nejhorší je ta myšlenka, kterou nikdy neřeknu nahlas. Že Hynek možná není Františkův. Na to se jí ale nikdy nezeptám. Leží mi to přitom v hlavě jako kámen.

František možná nic netuší. Nebo nechce tušit. Miluje ji tak, že zavírá oči. Mám právo mluvit někomu jinému do života? I když je to nejlepší kamarádka?