Čas jen pro mě

Byl to tzv. den blbec. Alena, moje šéfová a kolegyně na interní ambulanci jedné pražské polikliniky, mi zavolala v pondělí v půl sedmé ráno: „Teri, promiň, mám horečky před čtyřicet, mohla bys vzít ranní ordinaci?“ – „Samozřejmě, to není problém,“ odpověděla jsem. – „No, ale aby toho nebylo málo, před pěti minutami telefonovala Hana, že si bere ošetřovačku.“ – „Aleno, neboj, zvládnu to i bez sestry,“ hrdinně jsem řekla a rychle ujížděla do práce.

Ordinujeme od osmi!

Přiběhla jsem za minutu osm. Čekárna byla plná, ale byla společná i pro praktického doktora, a k nám se chodilo většinou jen na objednání. Rychle jsem se převlékla a zavolala první pacientku.

„Dobrý den, paní Voldánová, pojďte prosím dovnitř,“ otevřela jsem dveře ordinace. – „A co já,“ ozval se ostrý hlas, který patřil udržované sedmdesátnici, „já jsem byla objednaná na půl osmou!“ – „Nezlobte se, to jste se asi spletla,“ usmála jsem se na ni, „ordinujeme od osmi. Můžete mi říct, prosím, své jméno?“ – „Havelková,“ rázně řekla. Podívala jsem se na rozpis. „No, ano, paní Havelková, vy jste na půl devátou!“ – „To teda ne, musím být na půl osmou,“ zvýšila hlas. – „Mami, uklidni se, třeba ses opravdu spletla.“ Teprve teď jsem si všimla na první pohled zakřiknutého mladého muže kolem třicítky, který ji zřejmě doprovázel. – „Já se nikdy nepletu, Jiříku! A jsem tu už od sedmi!“ – „Nezlobte se, paní Havelková, ale musíte počkat, až vyšetřím paní před vámi,“ snažila jsem se o smír.

„Ale já jsem tu od sedmi,“ znovu zdůraznila paní Havelková, „potřebuju změřit tlak a udělat EKG,“ naporoučela si vyšetření, „myslím si, že se o mě pokouší infarkt!“ – Polkla jsem a počítala do deseti. „Paní Havelková, promiňte, ale to, že jste přišla už v sedm, je váš problém,“ rázně jsem odvětila, abych si udržela autoritu. Čekárna ztichla a lidé s pobavením sledovali náš dialog.

Když jsem zavírala dveře ordinace za paní Voldánovou, která byla na řadě, ještě jsem zaslechla: „Nána jedna nafoukaná, co si o sobě myslí?“

Kdo je vlastně nemocný?

„Paní Havelková, jste na řadě, pojďte prosím dál,“ snažila jsem se o neutrální tón a o úsměv. – „Jiří, ty půjdeš se mnou,“ zavelela. – „Ale mami, já nepotřebuju,“ pípl a byl červený až za ušima. – „Řekla jsem, že půjdeš,“ zvýšila dáma hlas, „ráno ses mi nelíbil, ještě abys měl taky něco se srdcem!“ Neprotestovala jsem a vzala tu podivnou dvojici dovnitř společně a přála si, aby už byli co nejdřív pryč.

Jak jsem tak trochu očekávala, EKG i tlak měla paní Havelková v pořádku. Zato Jiří měl tlak 190 na 100. Podle mě to bylo z nervů v čekárně. Vypsala jsem mu žádanku na krev a řekla mu, ať se pak objedná. Slyšela jsem, jak ho matka peskuje: „Já ti říkala, ať nesnídáš, teď budeš muset na tu krev jindy.“

Přitažlivý mladý muž

Jiří Havelka se objevil asi po deseti dnech. Sestře prý řekl, že se chce objednat jen ke mně. „Já…já se vám chci omluvit,“ koktal, „maminka to tak nemyslela, ale…“ Za zády ukrýval obrovský pugét růží. Všimla jsem si, že je to přitažlivý mladý muž. – „Tak se uklidněte, ať vám zase nestoupne tlak,“ zasmála jsem se. Jak jsem očekávala, byl zdravý jako řípa. A poté, co se trochu uvolnil, i ten tlak byl v normě.

Druhý den na mě čekal po práci a u kafe jsem si uvědomila, že je to nejen hezký chlap, ale i chytrý a vtipný. Začali jsme spolu chodit. Jiří se raději o matce moc nebavil, jen se zmínil, že dlouho nemohla mít děti, narodil se jí těsně před čtyřicítkou. Otec zemřel a ona pracovala i v důchodu, aby ho udržela na vysoké.

Budeme spolu bydlet?

„Co kdybychom spolu zkusili bydlet?“ překvapivě mi navrhl po několika měsících. – „To je skvělý nápad,“ přitiskla jsem se k němu, „můžeš si ke mně nastěhovat věci třeba hned!“ – Odtáhl se ode mě, jako by ho štípla vosa. „Víš, já jsem myslel, že by ses přestěhovala k nám.“ – Nevěřícně jsem se na něho podívala. „Přece nechceš, abych bydlela s tvojí matkou?“ – „Terezko, byt máme veliký a já nemůžu maminku nechat samotnou!“ – „Pochybuji, že by tvoje maminka chtěla bydlet zrovna se mnou,“ poznamenala jsem. „Naposledy jsme se spolu viděly v té ordinaci, a tam nevypadala na to, že by zrovna se mnou chtěla sdílet kuchyň.“ – „To už je dávno, Terezko, dokonce mi sama navrhla, aby ses k nám přestěhovala. A v neděli tě zve na oběd!“

Poslední oběd

„Moc ráda vás zase vidím, paní doktorko,“ švitořila Jiřího matka. – „Říkejte mi, prosím, Terezo,“ usmála jsem se na ni. Kdybych neměla tu zkušenost z ordinace, řekla bych, že je to vlastně milá starší dáma. Ale byla jsem pořád ve střehu.

„Mám radost, že spolu chcete bydlet, Terezko,“ rozplývala se u polévky, „jen byste měla vědět, že Jiřík je zvyklý na určitý servis. Ten mu ale ráda dál poskytnu, abyste neměla starosti.“ – Podívala jsem se na Jiřího, ten ale sklopil oči. – „Paní Havelková, my spolu chceme bydlet, ale ještě jsme se definitivně nedohodli. Předpokládám, že půjdeme ke mně, mám pěkný byt,“ odvětila jsem mile a čekala na reakci Jiřího. Mlčel a jedl polévku. – „Ta polévka je výborná, maminko, moc se ti povedla,“ řekl jen.

„Ano, je výborná, paní Havelková,“ zareagovala jsem. – „Víš, Terezko, maminka tu nemůže zůstat sama,“ řekl Jiří a odsunul talíř, „obětovala se pro mě a já jí to teď musím oplatit.“ – „To ale neznamená, že spolu budete navždy žít v jednom bytě,“ udiveně jsem hlesla. ­

Maminka to myslí dobře!

„Jiříku, říkala jsem ti, že to není známost pro tebe,“ jedovatě ucedila paní Havelková. „Doktorka!“ pohrdavě vystřelila. „Na prvním místě bude práce a pak rodina. Ty přece potřebuješ péči, Jiříku,“ vrhla na mě studený pohled. „Víte, paní doktorko, Jiří je vědecký pracovník a nebude se zabývat nějakými přízemními věcmi v domácnosti. – Podívala jsem se na Jiřího. Mlčel. „Tak proboha, Jirko, k tomu něco řekni!“ vyhrkla jsem. – „Teri, maminka má pravdu, myslí to se mnou dobře, já…  já ji neopustím!“

Zvedla jsem se a odešla. V koutku duše jsem doufala, že za mnou Jirka vyběhne, pak zase, že se ozve. Neozval. Já jsem nakonec potkala úžasného chlapa, kterého jsem si před několika lety vzala, a máme spolu dvě dcery. Tuhle jsem v parku zahlédla Jirku. Šel s maminkou na procházku. Asi zůstal sám. Ta ženská mu tou opičí láskou doslova zničila život.