Čas jen pro mě

Pět dlouhých let jsem toužila po miminku a ono stále nepřicházelo. Kamarádky vozily kočárky a mně přicházely měsíčky s pravidelností švýcarských hodinek. S manželem jsme už byly zoufalí. Čím víc se pro nás milování měnilo v přesné načasovanou povinnost, tím byly naše doteky chladnější. Karel reagoval podrážděně a naší ložnici se vyhýbal, jak čert kříži. O to víc jsem byla touhou po dítěti doslova posedlá. A do toho se Zuzce, mojí mladší sestře (která bydlela necelý rok s přítelem a kocourem Mikešem), narodila dvojčátka. Strašně moc jsem jí malého Péťu a Pavlíka záviděla. Voňaví vrnící chlapečci byli tak slaďoučcí. Proč ona a ne já?! Zuzka ještě studovala, s přítelem děti neplánovali a ten dar dostala jen tak mimochodem. Zatímco já jsem byla na práškách, táhlo mi na sedmatřicet a stála jsem na prahu rozvodu.

Dusno před rozvodem

Závislost na dítěti ve mně bobtnala a narůstala do zlosti na celý svět. Když Zuzka potřebovala kvůli zkouškám mimina pohlídat, odmítla jsem. Ať školu nedodělá, když má to, co já ne! Mohla jsem si horem dolem říkat, že dítě není všechno, že si mám vážit toho, co mám – zdraví, muže, domu… Ale říkejte sytému, co je to hlad. Manželovi však přetekl pohár trpělivosti, balil si kufr a potichu brblal:

„S bláznem tady nebudu. Chce to oddych…“ – „Je to stejně tvoje vina!“ nenechala jsem ho domluvit a rozbrečela jsem se. To byla asi ta pověstná poslední kapka. „Jsi hloupá husa! Mám tříměsíční stáž v Německu. Odpočineme si od sebe a až se vrátím…“ – „Tak se rozvedeme!“ dokončila jsem za něj. Pokrčil rameny a beze slova rozloučení odjel.

Můj život nemá smysl

Zůstala jsem sama – bez dítěte, bez muže a bez přátel – jako ve vzduchoprázdnu. V práci jsem si vzala volno, zamkla se a nebrala mobil. Volala sestra. Co asi může chtít? Zase pohlídat ty svoje poklady? Ani náhodou. Vysypala jsem si do dlaně plato prášků a pak už mi bylo všechno jedno.

Probrala jsem se v nemocnici, vedle postele stála vyděšená Zuzana. Vypumpovali mi žaludek a Zuza mě odvezla domů. „Nechám ti tu Mikeše, tady má žrádlo, písek na záchod, zítra vezmu kluky a přijdu tě zkontrolovat. A už neblbni!“ řekla trochu nevrle, ale s úsměvem.

Drsný jazyk a jemný dotyk

Ježišmará KOCOUR! Copak ta ségra neví, že chci někdy otěhotnět? A kočka, to je přeci toxoplazmóza a bůh ví co ještě. Trochu štítivě jsem pokrčila nos. Kočičák zdvihl ocas jako stožár a rázným krokem se mi otíral o nohy. Vrněl jako cirkulárka. Nejprve jsem ztuhla a chtěla ho jemně odstrčit, ale jeho jemňoučký dotek a upřený pohled, kterým mě hypnotizoval, mě přinutily, ho zvednout. Zabořila jsem se do jeho měkké srsti a hebké chloupky sušily moje slzy. Překvapivě drsným jazykem mi olízl ruku a opatrně mi přešlapoval na hrudi.

Po čtrnáctidenním soužití s kocourem jsem svoje stesky po dítěti uložila někam hluboko do podvědomí. Manžel byl stejně pryč. Sestře jsem se za svoje nemožné chování omluvila a vzala si k sobě na odpoledne její dva malé raubíře. Tak a mám tu hned tři chlapy, říkala jsem si, když po obědě slastně chrupali kluci i kočičák.

Magický kočičí pohled

Nad šálkem odpolední kávy se mi taky začaly klížit oči. V zámku zarachotil klíč. Strašně jsem se lekla, Mikeš se načepýřil a zaujal bojový postoj bokem směrem ke dveřím. Karel?! „Promiň, hned jak jsem se dozvěděl, co se stalo…“ spustil, ale jak mě uviděl s dětskými botičkami a kocourem, zmlknul. „Neboj,“ usmála jsem se, „neukradla jsem je. Pst, kluci spí.“ 

Karlovi zvlhly oči, po špičkách přišel ke mně, bez kalendáře a bez nucení jeden druhého jsme si padli do náruče. Milovali jsme se rychle a hladově. Mikeš stál za postelí na peřiňáku, pozoroval nás jako sfinga a mně bylo po strašně dlouhé době do smíchu. V podvečer si přišla pro kluky ségra. Ze mě opadl ten těžký stres i touha po něčem, co nepřichází. Karel se druhý den vrátil do Německa a já jsem mu za měsíc volala, že jsem TĚHOTNÁ. Nepomohli mi doktoři, ale Zuzčin Mikeš! Možná jsem se jen uklidnila, ale v Mikešovu zázračnou energii stejně věřím.

Dnes je „malému“ Kájovi pětatřicet. Se snachou Evou se chystají podstoupit umělé oplodnění. Mikeš je už dávno v kočičím nebi, ale přemýšlím: „Nestálo by za to zkusit něco podobného?“