Čas jen pro mě

„Vyberu si od vás kartičky zdravotní pojišťovny,“ usmála jsem se na plnou čekárnu nastávajících maminek. Pestrá paleta žen od těch, které sotva odrostly pubertě, až po „zralé“ třicátnice ke mně zvedla oči, a já jsem v nich za ta léta praxe dokázala číst. Plochá bříška některých z nich ještě vůbec nic neprozrazovala, ale jejich pohledy odrážely mozaiku pocitů od rozpaků, strachu, obav až po nadšení a těšení se.

Pokaždé, když doktor vypisoval nový těhotenský průkaz, to byl malý svátek. Cítili jsme se tak trochu slavnostně. A pak, když se nám novopečená maminka přišla pochlubit s miminkem, tetelili jsme se radostí všichni. Pokaždé! I když mi těch kouzelných stvořeníček prošly rukama snad stovky, to moje – před devatenácti lety – bylo (tehdy pochopitelně) nejkrásnější.

Můj maturant

„Ivane, sundej z hlavy ta sluchátka,“ stála jsem nad synem, který pochopitelně nic neslyšel, tak jsem mu je tedy sejmula sama. „Uč se. Tu maturitu za tebe nikdo neudělá.“ „No, mami?“ zvedl oči v sloup, jako když ho otravuju. „Mám na to přece ještě celý půlrok.“ Jasně, Ivánek měl na všechno už od dětství moře času. Sedět, chodit i mluvit začal později než jeho vrstevníci. „Maminko, klid,“ říkali mi v poradně, „je úplně v pořádku. Všechno dožene – až bude chtít.“ A taky ano, jen ten čas „na rozmyšlení“ mu jaksi zůstal. Občas jsem z toho rostla. Zvlášť teď, když ho čekala zkouška dospělosti, přijímačky na vysokou a do toho všeho jsme s manželem zateplovali a rekonstruovali náš dům. Práce jsme měli nad hlavu, nevěděli, kam dřív skočit, ale našeho kliďase to nijak nerozhodilo.

Barák nám jako liána omotalo lešení, po němž pobíhali dělníci. Manžel se s nimi stále o něčem handrkovala já jim všem připravovala svačinky.

Často jsem se ráno probouzela s žaludkem na vodě, z toho, co mě ten den čeká. Cítila jsem se unavená a ospalá. „Šárko, nesmíš si to tak brát,“ uklidňovaly mě kolegyně, „v létě budete mít bydlení jako nové a Ivan…? Zvládne to.“ Holkám se to mluvilo, děti měly o dost mladší než já, a to, že mi po ránu otékají nohy, jsem jim raději ani neříkala. Nechtěla jsem si před nimi stěžovat, že už přece jen nejsem nejmladší. Ve všem ostatním jsem s nimi držela krok.

Prozření

Ten den jsem přišla do práce zelená jako sedma. Maminky v čekárně usrkávaly čokoládu z automatu a mně se z té vůně udělalo zle. V sesterně jsem si sedla, zvedla nohy na židli a ovívala se papírem. „Co je vám?“ stál nade mnou doktor. „Ále ta naše stavba, jsem z toho grogy. No a nejspíš už na mě leze pomalu přechod. Potím se jako…,“ dýchala jsem zhluboka, „asi mi budete muset napsat nějaké ty hormony.“ Doktor mi změřil tlak a pak si mě zamyšleně prohlížel. „Kdy jste měla naposledy menstruaci?“ Lovila jsem v paměti: „Teď už to mám dost nepravidelně. Máme to v rodině, a pak ty nervy.“ „Uděláme ultrazvuk,“ rozhodl a studenou sondou mi přejížděl břicho.

„Tak maminko, ty vaše nervy vypadají tak na desátý týden…,“ pomáhal mi vstát. Oněměla jsem. Když jsem to řekla doma, manžel s Ivanem kolem mě skákali jako křováci kolem ohně. „Budeme mít holku.“ „Kluka.“ Překřikovali se, jako bych tam ani nebyla. Doktor mi vypsal vzhledem „k věku“ nemocenskou a já jsem se kupodivu vnitřně zklidnila. Bylo mi fuk, co se děje za okny na lešení, a nechala jsem „žít“ i Ivana. Ten v červnu hladce odmaturoval. Jeho spolužáci se chlubili různými dárky za odměnu, ale Ivan dostal ten nejoriginálnější – brášku Jonáše.