Čas jen pro mě

„Ne, prosím tě, ne!“ kryju si rukama hlavu. Nade mnou se v maskáčích a okovaných botách tyčí Marek. Couvám po příkrých schodech do sklepa. Špatně došlápnu, zatočí se mi hlava a letím dolů. Podvědomě se stočím do klubíčka, zhluboka se nadechnu a zavřu oči. „Crrrr, crrrr,“ ticho, a pak znova. Leknutím sebou trhnu, propocená noční košile se mi lepí na záda a já otvírám oči. „Klid,“ utěšuju se v duchu, to byl zase jen ten hrozný sen. Dozvuky bouřlivého rozvodu mě pronásledují víc než rok.

Šeredně jsem se spletla

Tohle zbylo z velké lásky? Nenechám se terorizovat, ne, teď už ne! To nejhorší už je přeci za mnou.

Něco dobrého mi přece jen zbylo, patnáctiletý ‚malý‘ Mára. V padesáti se s ‚holým zadkem‘ snažím vplout do nového života. Hypotéku a dluhy, které během manželství můj bývalý nasekal, splácím s odřenýma ušima, ale kromě těch děsivých nočních můr se mi žije lépe. Doufala jsem, že strach, který ustoupil do snů, pomalu pomine. Ale šeredně jsem se spletla.

Z domu nám mizí věci

„Mami, tys mi někam uklidila boty?“ zotvíral všechny skříně Mára. – „Nejspíš budou tam, kdes je zul.“ Pomyslela jsem si něco o bordelářovi, ale nedalo mi to. Spolu jsme otočili chodbu vzhůru nohama, ale boty nikde. Naštval mě, ví, že každou korunu otáčím desetkrát… Pak ale zmizela jeho bunda a s ní notebook, který máme oba dohromady.

„Marek!“ naskočila mi husí kůže, je to tu zase. Už dřív si ‚půjčoval‘ synovo oblečení. Po rozvodu se zdejchnul jako pára nad hrncem a já byla ráda, že mi zmizel ze života. Nikoho jiného by ale vlčák Ben nepustil na zahradu, natož do domu.

Oznámila jsem ‚zloděje‘ na policii. „Paní P., váš bývalý manžel je hlášený na obecním úřadě. Pošlu mu tam obsílku, ale jen tak mezi námi, moc nadějí tomu nedávám,“ potřásl mi rukou policista a dodal, „vyměňte si raději znova zámek.“

Dva svalovci za dveřmi

„Crrr, crrr, crrr,“ prořízl ticho zase ten nekompromisní zvuk. Poloslepá jsem zaklapla budíka. „Crrr, buch, buch, crrr!“ Venku se rozednívalo. To nezvonil budík, ale domovní zvonek a na dveře bušily nějaké pěsti. Krve by se ve mně nedořezal, hodila jsem na sebe župan a po špičkách se plížila do kuchyně. Tam už stál zaskočený syn a ptal se mě: „Znáš ty chlapy?“ – „Ne?“ kroutila jsem hlavou. Na chodbě štěkal Ben jako pominutý. Jak se dostali na zahradu, netuším. A zase „buch, buch,“ až se třásly okenní tabulky. „Otevřete!“ volal ‚Rambo‘ za oknem a mával nějakým lejstrem.

Exekuční příkaz!

Těsně před rozvodem nade mnou visel jako Damoklův meč, který byl i posledním hřebíčkem do rakve našeho manželství. Ty jeho věčné dluhy na nás vyskakovaly jako z Pandořiny skříňky – nezaplacené pokuty, splátky na hypotéku, složenky, inkasa atd… Dobře, to bylo tehdy, ale dnes mám v ruce majetkové vypořádání a Marek je minulost. „Exekuce na majetek pana Marka P.,“ dovnitř doslova vpadli dva muži v černých bundách se žlutým nápisem EXEKUTOR na zádech. Ten mohutnější po mně šlehl průkazkou s kovovou plackou a jako velká voda vtrhli i v kožených kanadách do obýváku. „Bydlí tu Marek P.,“ řekl stroze. „A ano,“ vysoukal ze sebe zaskočený ‚malý‘ Mára. „Fajn, tak začneme,“ kývl ten silák na svého kolegu. Menší vyndal z brašny žlutou pásku s nápisem Exekučně zabaveno. Jednotlivé ústřižky s kulatým razítkem, dnešním datem a podpisem lepil na televizi, mikrovlnku, ledničku, obrazy po rodičích...

Dámo, dejte se do klidu!

Chvíli jsem tam stála jako opařená, neschopná slova ani pohybu. „Přestaňte!“ začala jsem hystericky křičet a strhávat žluté papírky. – „Dejte se do klidu, dámo,“ houkl na mě ironicky ten menší, „platit musí každej.“ – „Ale to je omyl,“ snažila jsem se ovládat. Mávl rukou jako by odháněl obtížný hmyz: „To říká každý. Marek P., ročník 1969, dluh dvě stě osmdesát tisíc,“ jedovatě sekal slova tlusťoch. – „Tenhle Marek P. se narodil v jednadvacátém století. Hledáte jeho tátu.“ – „Tak vidíte!“ mlaskl a pokračoval v olepování. – „Jsme rozvedení, ten pán tady už rok nebydlí a nic mu tu nepatří,“ nabrala jsem rovnováhu, když jsem pochopila, o co tady jde. Zástupci moci se se mnou vůbec nebavili. Byla jsem bezmocná. „Nic odtud nesmí zmizet! Máme soupis zabavených věcí, do konce týdne si věci odvezeme,“ zabouchli za sebou a byli pryč. Podlomila se mi kolena a vyčerpaně jsem padla na sedačku, která kvůli té nálepce už také nebyla moje.

Vysvětlení bez omluvy

Oči plné slz jsem zvedla až k sousedce. „Renáto, nepropadej panice, musíme jednat,“ probrala mě z letargie, „najdi potvrzení o rozvodu, hlavně vypořádání společného jmění, alespoň nějaké účtenky…“ Když jsem vršila na hromádku rozvodové papíry a výpisy z účtů, třásly se mi ruce. Televizi jsme dostali k Vánocům od rodičů, mikrovlnka byla nová, ale na spoustu dalších věcí jsem pochopitelně žádné doklady neměla. Druhý den mě sousedka, sama bych to v rozčílení asi nezvládla, odvezla k exekučnímu soudu. Doklady studovali jako nějaké vědecké dílo, ale stejně si myslím, že nám ‚pomohlo‘ hlavně to datum narození. „Panu P. jsme posílali několik soudních obsílek, ale marně. Obrátili jsme se tedy na jeho poslední adresu.“ To bylo veškeré vysvětlení. Žádná omluva se nekonala.

Doufám, že už je konec

V duchu jsem si pomyslela, jaký je rozdíl mezi padouchy a zloději jako je exmanžel, a soudní mocí?

Stěhovák pochopitelně nepřijel. Se sousedkou jsme si večer otevřely víno, a já jí díky tomu, že skoro nepiju, vyklopila i to, co nikdy nikomu před tím: p„Jediné, co jsem mohla mému bývalému věřit, bylo to, jak se jmenuje. Marek P. – to měl v občance. Až u rozvodu jsem se dozvěděla, že ten můj drsoň, který neudělal krok bez maskáčů a všichni kolem něj byli jen ‚podělaný civilové‘, měl modrou knížku.“ Uvolněně jsem se rozesmála.