Čas jen pro mě

„Maminko, povedlo se to!“ pomáhal mi gynekolog vstát z lehátka. Těch prohlídek, nadějí a pádů jsem u něj za tři roky (co jsme se s manželem pokoušeli o dítě), prožila několik. Nikdy nemluvil tak optimisticky, ale tentokrát už jsem překročila první trimestr a… vypadalo to hodně slibně.

Náš poklad – Magdička

První dítě a vnouče v celé naší širší rodině bylo tím nejkrásnějším dárkem pro nás pro všechny. Jen co povyrostla z plenek, předháněli se prarodiče z obou stran, u koho bude Majda trávit víkend a později prázdniny. Milovala tchyninu chalupu za Trutnovem, ale stejně tak zahradu mého dětství v Děčíně a kouzelné legendy, které babička vyprávěla kdysi mně a teď i svojí vnučce.

Na děčínském Masarykově náměstí házela do secesní kašny drobné mince s přáním podplatit temné síly, aby probudily zakletou vodní vílu. Na kašně se kdysi nacházelo šest postav znázorňujících pověst o vysvobození dívky místního dřevorubce, začarované do pramene v Loubské rokli. (Postavy byly z bronzu a v roce 1941 byly přetaveny na zbraně. Pamatovala si na ně jen naše prababička.) S babičkou tu byla oslavit své první vysvědčení v zoo a na počest místní medvědice Helgy pojmenovala svého hnědého medvídka po ní. Helgu s sebou tahala všude. Plyšák byl také jediný svědek té tragédie.

Kvílení brzd a pohozená Helga

Tradiční sobota – naklepávala jsem řízky a z venku jsem zaslechla: „Uví, ufí, fí,“ skřípot brzd, „křach.“ Zvědavě jsem se vyklonila z okna a… na chodníku vrazilo do našeho domu auto. Na přední kapotě mu ležela Helga a Magdička? Ještě před chviličkou tu skákala panáka. Byla na místě mrtvá. V ten moment se mi zhroutil život. „Ona tu není!!!“ nechápavě jsem vyčítala svým blízkým, „Jak jen můžete…, můžete žít?“ Nechtěla… nedokázala… už jsem tu být ani já. Skončila jsem na psychiatrii.

Po dvou měsících jsem se učila žít znova. Svět se točil dál, jako by se snad nic nestalo!!! Ráno vycházelo slunce, musela jsem do práce, ale každou noc jsem byla stejně s ní – se svou malou. Alespoň ve snech jsme byly spolu.

A pak – půl roku to TOM – jsem jako zázrakem znova otěhotněla. „Tak brzy?“ zaskočilo mě to, vždyť na Magdičku jsme čekali tak dlouho. Celých devět měsíců jsem měla zvláštní pocit, a když se narodila Markétka… „Ne, nezradila jsem tě,“ utíkala jsem v duchu ke své prvorozené. Nebyly si vůbec podobné, přesto jsem je srovnávala. Zapudit staré vzpomínky nešlo. Roky plynuly a druhorozená dcera jako by nám chtěla všechnu bolest vynahradit.

Zakouzlená holčička

Bylo jí asi pět, když jsme zateplovali dům. Uklízeli jsme ve sklepě. Markétka se zvědavě štrachala ve starých krabicích, když najednou ztuhla, ale vzápětí výskala radostí: „Helga, mamííí, moje Helunka je tady!“ Pusinkovala zašlého plyšáka – Magdiččina medvídka? Překvapeně jsme se na sebe s mužem podívali. (Nepamatuji se, že bychom jí o něm dřív vyprávěli. Ale kdo ví?)

Jindy zase zaskočila děčínskou babičku. Ta jí na náměstí chtěla vyprávět pohádkovou pověst o zakleté víle. Ještě než začala, vnučka se sápala po okraji kašny: „Babi, a pořád tam ještě spinká zakouzlená holčička?“

Záhadu jsme zažili ještě jednou. První den ve škole si Markétka automaticky vybrala místo, kde kdysi sedávala její starší sestra. Na pohled jsou každá úplně jiná, ale tam někde uvnitř…? I její paní učitelka nám říká, že jí Markétka Magdičku v mnohém připomíná. Nebýt těch nevysvětlitelných příhod, myslela bych si, že je to jen naše zbožné přání.

Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!