Čas jen pro mě

Takový obyčejný život

Tak to mě tedy pobavilo! Holky, že jsou malé? Dávno jsou dospělé a bydlí samy. Zbabělec to je! Chce nás mít obě. Mě na pohodlný domácí servis, ji na pobavení. Ale to se spletl!

Musím se upřímně přiznat, že posledních deset let jsme s Markem jen ze setrvačnosti. Velká láska dávno vyprchala. Každý už dávno jdeme svou cestou. Naše holky, Kristýnka a Karolínka, mají vlastní malé garsonky. „Startovní“ – tak to řekl Marek, když jsme jim je pořizovali.

Marek se z řadového úředníka v bance vypracoval až na místopředsedu představenstva a ředitele odboru zahraniční banky. Úměrně s množstvím vydělaných peněz, narůstala mezi námi propast. Ty nekonečně večírky a recepce, kde jsem se musela celou dobu usmívat a tlachat nesmysly, mě nudily. „Oli, to se nemůžeš trochu snažit?“ Nešlo mi to. Začal tedy chodit sám.

Chtěla jsem se hlavně vrátit do práce. „Olgo, to nemáš zapotřebí,“ říkal Marek. No, jasně, nejvíc se mu příčila skutečnost, že jeho manželka je „obyčejná“ prodavačka. Když jsem byla na mateřské, udělala jsem si dálkově maturitu, ale do kanceláře jsem nechtěla. Bavilo mě být mezi lidmi v obchodě.

Přesto si na Marka nemůžu stěžovat. Měla jsem vlastně všechno, našla jsem si koníčky – bavila mě keramika, přihlásila jsem se na kurs angličtiny. Měla jsem pocit, že je nám vlastně spolu, nebo spíš vedle sebe, dobře a že takhle zestárneme a budeme si jednou užívat třeba vnoučata.

Pomsta bude sladká

Ten email mě ale rozhodil. Že si našel ženskou, to mě ani tak nepřekvapilo, ale že se schovává za holky a nechce nic řešit, to mě teda naštvalo. Jestli se zamiloval, můžeme se přece rozvést jako slušní lidé a jít každý vlastní cestou.

Začala jsem ho nenápadně sledovat. „Oli, musím na služební cestu. Mohla bys mi prosím připravit prádlo na tři dny?“ Když odjel na tu „služebku“, udělala jsem to, co nikdy. Zavolala jsem jeho asistentce. Po hlase mě neznala, protože jsem nikdy neměla potřebu s ní něco řešit. „Dobrý den, tady Nováková,“ představila jsem se prvním jménem, které mě napadlo. „Ráda bych si s panem ředitelem domluvila schůzku, až se vrátí ze služební cesty.“ – „Ale pan ředitel je tady,“ udiveně řekl dívčí hlas. „Dnešek má plný, ale zítra odpoledne by mohl. Můžete mi prosím zopakovat jméno a říct mi, co chcete s panem ředitelem řešit?“ Zavěsila jsem.

Po páté odpoledne jsem stála u něj před bankou. Vzala jsem si taxíka, a když Marek vyjel z garáže, řekla jsem taxíkáři, aby ho nenápadně sledoval. Asi si myslel něco o bláznivé stíhačce, ale to mi bylo jedno. Jeli jsme na druhý konec Prahy. Najednou u jednoho z novějších bytových domů Marek zastavil a z domu vyběhla pohledná štíhlá černovláska, blíž ke čtyřiceti než k třiceti. Asi už ho vyčkávala. Padla mu kolem krku a odešli dovnitř. Měla jsem jméno z mailu, věděla jsem kde bydlí, nebyl problém si o ní zjistit víc. „Projela“ jsem sociální sítě, trochu googlovala a výsledek byl jasný: osmatřicetiletá inženýrka Dita, rozvedená, bezdětná, pracovala v pojišťovně.

Návrat ze „služebky“

„Jsem rád, že jsem konečně doma, Oli,“ zahlaholil Marek po návratu ze „služební“ cesty. „Měl jsem náročná jednání, skoro jsem nespal!“ Usmál se na mě: „Co máme k večeři? Tři dny jsem se pořádně nenajedl!“ Hm, paní ani moc nevaří, pomyslela jsem si a naservírovala mu jeho oblíbené těstoviny s pestem.

Nic jsem nekomentovala, ale v hlavě mi pomalu zrál plán. Otevřela mi po prvním zazvonění. „Dobrý den, jsem Markova manželka.“ Zírala na mě vyděšeně a nevěděla, co si má myslet. „Přivezla jsem vám jeho věci.“ – „Prosím?“ „Ano, jeho věci. Předpokládám, že než se dořeší rozvod a majetkové vyrovnání, bude chtít zůstat u vás.“ Bylo mi jí úplně líto, jak tam tak stála a nevěděla, co si má myslet. – „Pojďte prosím dál,“ pípla nakonec.

Tady už nebydlíš!

„Marku, všechny věci máš u Dity,“ zavolala jsem překvapenému manželovi. – „Co, co … u jaké Dity? Ty ses zbláznila, já…“ Přihnal se domů za půl hodiny. – „Oli, Olinko, já ti to vysvětlím,“ škemral. „To je jen krátký úlet, já chci zůstat doma!“ – „Vím od Dity, že to trvá čtyři roky, to není krátký úlet,“ odpověděla jsem. „Sliboval jsi jí, že se rozvedeš, až vyrostou holky. Jen si zapomněl na to, že jsou dávno dospělé!“

Rozvod proběhl v klidu, a to i zásluhou Dity, té mi bylo vlastně líto. Podváděl nás obě. Zůstal s ní, nic jiného mu už ostatně nezbylo. Já jsem si z rozvodového majetkového vypořádání koupila byt a začala pracovat jako prodavačka – teď se tomu říká asistentka prodeje – v jenom řetězci s oblečením. Dcery byly nejdřív ze všeho v šoku, teď to berou s nadhledem. Včera mi Karolínka volala, že prý je Dita těhotná a že budou mít sourozence. No, ty probdělé noci mu v šedesáti snad ani nepřeju…