Čas jen pro mě

Oba jsme se vztahu bránili, ale neubránili. Nechtěla jsem rozbíjet rodinu s dvěma dětmi.

Rozpačité začátky

Přesto František podal žádost o rozvod a vzali jsme se i přes rozpaky mých rodičů: „Olinko, to není dobrý start do života, stavět si své štěstí na neštěstí někoho jiného. Uvědomuješ si, jak se musí cítit jeho bývalá žena?“

Nebylo to jednoduché. Nejdřív jsem musela změnit zaměstnání – oba jsme ve firmě zůstat nemohli a bylo jasné, že František neodejde z dobrého místa.

Přes týden jsme se doma potkávali po večerech, každý víkend pak u nás byly Františkovy děti. Ty s námi trávily i dovolené. Pubertální Tobiáš a Julie mě nemohli vystát. Snažila jsem se, každý víkend jsem jim vařila, pekla, ale nikdy jsem se nezavděčila. Když jsem se pokoušela s nimi zavést hovor, dělali, že mě neslyší.

Já tě přece uživím!

„Co kdybychom si vyrazili na nějaký prodloužený víkend, jen sami dva,“ navrhla jsem asi po tři čtvrtě roce. „Jsem docela unavená. V práci se toho na mě hrne čím dál tím víc a soboty a neděle trávím u sporáku.“ – „Nezlob se, Olgo, ale stanovili jsme si přece nějaká pravidla. Víkendy musím věnovat dětem. Nemůžou za to, že jsem odešel od jejich mámy.“ – „Ale já přece nechci, abys šidil děti! Aspoň jednou bychom mohli strávit pár dní sami a v klidu.“

„Mohli bychom být spolu sami každý večer, kdybys chodila včas domů,“ otočil se na mě. „Zanedbáváš domácnost, co to je teplá večeře, to dávno nevím.“ – Nechápavě jsem se na něj podívala. „Mě moje práce baví, chci se jí věnovat a něco dokázat, než půjdu na mateřskou!“

„Olgo, ty nemáš zapotřebí tolik pracovat, já tě přece uživím. A k čemu kariéra? Byl bych mnohem šťastnější, kdybys byla víc doma,“ usmál se, „vždyť přece chceme miminko.“

Lákavá nabídka

„Olinko, nevím, nevím, jestli děláte dobře,“ pokýval hlavou personální ředitel, když jsem mu oznámila, že nevím, jestli nastoupím na novou náročnější pozici. „Taková příležitost se hned tak neobjeví. Víte, že váš nadřízený počítal i s tím, že v případě mateřské můžete chvíli pracovat na částečný úvazek a kombinovat to s home officem? Rozmyslete si to ještě!“

Hlavou kroutili taky rodiče. „Oli, mysli na to, že od tebe může František odejít úplně stejně jako od první ženy,“ vážně řekla máma. – „Víš, že jsme si vždycky přáli, abys byla samostatná a nezávislá,“ dodal táta.

Můj plat neustál

„Tu nabídku vezmu,“ řekla jsem Františkovi. – Nevěřícně se na mě podíval. „Přece jsme se dohodli!“ – „Nedohodli, ty ses rozhodl. Proč ti to vadí? Budu mít víc peněz, můžeme si dovolit paní na úklid.“

„To se teda gól! Ty budeš mít nakonec větší plat než já!“ začal na mě křičet. „Co bys byla beze mě? To já jsem tě všechno naučil!“

Myslela jsem si, že se uklidní a všechno v klidu probereme. Vždyť žijeme v 21. století! Místo toho přišlo ultimátum: „Olgo, buď budeš konečně normální manželka a nebudeš dělat zbytečně kariéru, nebo spolu nemůžeme být!“ K jeho údivu jsem neustoupila. To byla tečka za mým krátkým manželstvím.

Všechno špatné je k něčemu dobré, jak se správně říká. Za necelý rok jsem potkala moc fajn chlapa. Jsme spolu už víc než patnáct let, máme spokojené manželství a dva krásné kluky.