Čas jen pro mě

Na snachu jsem se těšila

U nás v rodině bylo vždycky „přechlapováno“. Já mám tři starší bratry, manžel Ivan mladšího bratra a nám se narodili – jak jinak – dva kluci, Vítek a Štěpán. Když máte doma dva kluky a manžela, není divu, že občas zatoužíte po takovém tom normálním ženském popovídání.

S mou tchyní Maruškou jsem si rozuměla, chodily jsme společně do divadla, půjčovaly si vzájemně knížky a někdy jen tak „drbaly“ nad kafem. Bohužel odešla brzy. S rakovinou bojovala statečně, ale nemoc byla silnější.

Je moc milá, ale...

Pár měsíců po Maruščině smrti nám přišel Vítek představit svou přítelkyni: „Mami, tati, to je Hanička,“ zářil zamilovaností můj starší syn. Hanička byla milá a příjemná, hovor přirozeně plynul. Až do okamžiku, kdy s úsměvem požádala o popelník. Trochu jsem zrozpačitěla. U nás se doma nekouří. Ivan si sice svátečně cigaretu dá, ale jen na balkóně.

Co teď? Kam až může jít slušnost hostitele, ale i hosta? „Nezlobte se, Haničko, tady se nekouří,“ zachraňoval situaci Ivan. „A víte co? Já si jako příležitostný kuřák půjdu zapálit s vámi na balkón.“

Hlavně, že se mají rádi

Brzy mladí začali přemýšlet o budoucnosti. Shodli se v tom, že nejdřív bude svatba. Měla jsem radost, že Hanka je stejně jako náš Vítek tradiční.

Občas jsem k nim přišla na návštěvu, ale trochu mi vadil všudypřítomný kouř. „Ty to necítíš?“ zeptala jsem se jednou Vítka. – „Ne. Mami, ty pořád něco máš,“ poznamenal částečně s úsměvem, ale viděla jsem, že mu to není příjemné. Tak jsem to dál nerozebírala. Hlavně, že jsou šťastní a mají se rádi, pokaždé jsem si řekla.

Pak Hanka otěhotněla. Vznášela jsem se na obláčku radosti! Budu babička! I můj Ivan zamáčkl slzu v oku.

První neshody

„Haničko, kamarádka mi dala pro miminko oblečení po jejich dětech. Chceš si vybrat?“ zeptala jsem se na jedné návštěvě u nich. „Můžu to přinést nebo se podívej, až přijdeš k nám.“ – „Nezlob se, Mirko, já po jiných dětech nic nechci,“ nekompromisně odpověděla. „Mám pocit, že to oblečení už nevoní novotou a že v něm pořád budu cítit jiné dítě. Prostě by mně to nevonělo,“ odpověděla a zapálila si.

„Ty kouříš v těhotenství!?“ vytřeštila jsem oči a úplně zapomněla na dětské hadříky. „Vždyť tomu děťátku ubližuješ!“ neudržela už jsem se. – „Mami, to už si přehnala,“ zastal se jí okamžitě Vítek. – „Řekla jsem jen to, co je všeobecně známé,“ odsekla jsem. „No, raději půjdu.“

„Hadříky po jiných dětech jí smrdí, ale kouř asi voní,“ ulevila jsem si doma, když jsem to líčila Ivanovi. „Promluvím s Vítkem,“ nabídl se. „Zajdeme na pivo a rozebereme to.“

Nemáme se starat

Z hospody přišel rozčarovaný a otrávený. „Představ si, že jsem se dozvěděl, že dítě stejně bude dýchat znečištěný vzduch a že se nemáme starat,“ rozčíleně vyprávěl Ivan.

Pak se narodila Sofie. Byla tak malinká, tak droboučká, pouhé dvě a půl kila! Hana a Vítek vypadali tak šťastně. Polkla jsem poznámku, že silné kuřačky mají děti s malou porodní váhou.

S Hankou jsme se k sobě chovaly tak nějak zdrženlivě. Na návštěvách jsme trpěli. Hanka sice kojila, ale dál kouřila. „To je smrad jak v putyce čtvrtý kategorie,“ neudržel se jednou Ivan. „Chudák Sofinka.“ – „Jen ať si zvyká,“ poznamenala Hanka.

Raději nic neříkáme

Kvůli Hančinu – a teď už i Vítkovu – kouření jsou naše vztahy napjaté. Sofince už byly tři roky. Je to moc šikovná a chytrá holčička. Bohužel bývá často nemocná. Většinou kašel a záněty průdušek. My s Ivanem jsme přesvědčeni, že ten smrad v bytě Sofince ubližuje. Nic nahlas už raději neříkáme. Nechceme přijít o možnost vídat se s zatím jedinou vnučkou. Aspoň s ní hodně chodíme ven do přírody.

Včera mi oznámil mladší Štěpán, že v neděli přijde na kafe s přítelkyní. Tak nevím, jestli se mám radovat, nebo se trochu bát.