Čas jen pro mě

Vždycky jsem byla ta máma, která neusne dřív, než se kluci vrátí domů. Myslím si, že hodně matek to zná. Ondra a Kuba byli úplně normální kluci – dvojčata. Přiměřeně zlobili, docela slušně se učili. 

Hodní kluci

Ondra od dětství miloval vůni motorů, s manželovou pomocí stavěl motokáry a nemohl se dočkat, až bude mít v patnácti řidičák aspoň na mopeda. Kubovi učaroval svět počítačů, chodil na kroužky programování a chtěl se stát programátorem.

Své sny si splnili. Ondra se vyučil automechanikem, zařídil si menší autoservis a dařilo se mu dobře. Kuba před rokem promoval, je inženýr-programátor. Kuba si pronajal byt ve městě, aby měl blíž do práce, a Ondra se nastěhoval do baráčku po babičce, dvě minuty pěšky od nás.

Nádherný večer

Tu osudnou sobotu přišel Ondra na oběd. „Mami, jestli budeš pořád takhle dobře vařit, asi se nikdy neožením,“ vtipkoval. „Dáš mi dvě porce té svíčkové s sebou?“ zeptal se. „Budu mít večer návštěvu,“ tajuplně dodal. „Lucka se vám bude líbit, přivedu ji zítra odpoledne na kafe.“ K tomu už ale nedošlo. Nemohla jsem tušit, že bábovka, kterou jsem kvůli té Lucce šla upéct, zůstane nedotčená.

Byl nádherný srpnový večer. Seděli jsme s Ivanem, mým mužem na zahradě, prostě taková sobotní idylka. „Jsem na tu Lucku zvědavá,“ pronesla jsem do ticha. – „Ondra si určitě vybral dobře,“ odpověděl Ivan. „Máme hodné kluky,“ dodal. Ticho najednou přerušila ostrá siréna sanitky, zdálky byla vidět její modrá světla. Pak další sirény, tentokrát hasiči, policie. – „Brr, jde mi z toho mráz po zádech,“ otřásla jsem se. – „Asi se něco stalo na hlavní silnici,“ řekl Ivan. „Pojď, Mirko, půjdeme domů, už začíná být chladno.“

Ten druhý nepřežil...

Zrovna jsem usínala, když mě probudil zvonek. Bylo krátce po půlnoci. Rozespale jsme s Ivanem vykoukli z okna. Blikal tam policejní maják. Nechápavě jsme vyšli ven a otevřeli branku. „Něco se stalo?“ vyděšeně jsme s Ivanem stáli v pyžamech u branky. 

„Váš syn měl těžkou dopravní nehodu,“ tiše oznámil policista. – „Kam ale Kuba jel? Říkal, že bude celý víkend doma,“ nechápavě jsem se na něj podívala. –„Kuba? Máte syna Ondřeje…,“ pro změnu se nechápavě divil on. – „Ondřej?! Ondra??? Co se mu stalo? Žije?“ chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou. – „Je v nemocnici,“ odpověděl. „On to přežije, ale ten druhý zemřel v sanitce.“ – „Jaký druhý?“ ozval se Ivan. „Ten, kterému váš syn nedal přednost.“

Měl tři děti

Postupně jsme skládali dohromady střípky té hrozné mozaiky. Ondra chtěl jet pro Lucku. Jenže za ním odpoledne přijel kamarád, který rychle potřeboval něco opravit na autě. Oprava se protáhla a Lucka naštvaně volala, že už tedy jezdit nemusí!

Kolem deváté večer pro ni přesto jel. Jak později řekl, toho auta si prý vůbec nevšiml… Za volantem ojeté fábie seděl osmatřicetiletý muž – táta tří dětí, který ve vracel domů ze směny. Podle vyšetřovatelů neměl žádnou šanci to přežít. Ondrova audina byla mnohem bezpečnější, zachránily ho airbagy. Ten druhý je neměl.

Život s pocitem viny

V jedné jediné vteřině se nám všem zhroutil svět. Ondra měl zlomenou klíční kost, pohmožděniny na celém těle. Z toho se brzy dostal, „pohmožděniny“ na duši se ale spravit nedají. Potom, co si chtěl sáhnout na život, musel ležet několik týdnů na psychiatrii. Lucie se s ním v té době rozešla.

Teď ho čeká soud. Nehodu prokazatelně zavinil on. Nedal přednost v jízdě a na tachometru měl sto třicet. Na té části silnice je povolena maximální rychlost sedmdesát!

Nenávidím vašeho syna!

Často myslím na tu druhou rodinu. Doslechla jsem se, že ta mladá žena musela rychle do práce, aby uživila tři děti. Nejmladšímu je prý teprve půldruhého roku. Zjistila jsem si adresu a pokusila se s ní sejít a dát jí nějaké peníze. Mluvily jsme spolu nakonec jen telefonicky: „Žádné peníze mi manžela a dětem tátu nevrátí,“ řekla tiše. „Nenávidím vašeho syna a doufám, že se mu to vrátí,“ dodala výhružně.

Ondrovi bude za měsíc šestadvacet let. Jak má s tou vinou žít do konce života? A jak máme žít my?