Čas jen pro mě

Letos na podzim to bude čtyřicet let od mé svatby. Jak bylo tehdy zvykem, pekly jsme předtím s maminkou doma svatební koláčky a pomáhala nám babička. Byla už tenkrát stará, ale chtěla být užitečná. Trochu jsme u toho popíjely, i babička si několikrát dala svůj oblíbený „vaječňák“ a pak se najednou rozpovídala.

„Miládko, jak je dobře, že se stejně jako tvoji rodiče vdáváš z lásky,“ povzdychla si. „Já jsem žila spoustu let vedle úplně cizího člověka,“ špitla. „To si už dneska nikdo nedovede představit.“

A tak jsme se zatajeným dechem vyslechly příběh jedné lásky a jednoho nešťastného manželství.

Nešťastná láska

Babiččin otec byl mlynář. Měl jednoho syna, který mlýn zdědil, a pět dcer, babička Lojzička byla nejstarší. Dařilo se jim docela dobře, ale jejího otce prý děsilo, jak našetří pěti dcerám na slušné věno. Lojzička o tom nepřemýšlela. Byla zamilovaná do Václava ze sousedství.

„Lojzko, s tím klukem tě už nechci vidět,“ láteřil mlynář. „Zedník! To bys to chytla. Jo, tomu by se líbilo, kdyby dostal věno!“ – „Ale tatínku, on po vás žádné věno nechce,“ pípla Lojzička. „Po vojně se vezmeme. Máme se rádi, nějak se protlučeme, vždyť mnoho lidí žije mnohem hůř!“ – „Říkám ne,“ neustoupil mlynář. „Jak by to vypadalo? Budou mě buď pomlouvat, že jsem ti nedal věno, nebo že se mlynářova dcera provdala za nýmanda!“ Bouchl dveřmi a odešel do hospody.

„Lojzko, mám pro tebe ženicha,“ oznámil otec u nedělního oběda. „O tvoji ruku mě požádal sedlák František, ten vdovec ze samoty!“ – V Lojzičce by krve nedořezal. „Tatínku, tatínku, prosím vás, toho si přece nemůžu vzít“ polykala slzy. „Vždyť je starý a já ho nemám ráda!“ – „Starý, starý.. je mu tolik jako mně, je to chlap v plné síle!“ – „Maminko, proč nic neříkáte vy?“ Zoufale hledala dívka pomoc. – „Tatínek má pravdu, Lojzičko,“ zastala se otce matka. „Lásky se nenajíš, zamilovanost vyprchá. Budeš se mít dobře, je to bohatý člověk, má velký grunt a budeš tam svou paní.“

Pak všechno šlo kolem Lojzičky jako v mlze. Doneslo se k ní, že sedlák František prý utrápil první ženu k smrti, protože nemohla mít děti. „Lidi toho napovídají,“ řekla na to matka.

Podařilo se jí jednou tajně se sejít s Václavem a nechali si udělat u fotografa v městečku společnou fotku. „Budu na tebe pořád myslet, Lojzičko,“ se slzami v očích se s ní loučil a pak narukoval na druhý konec republiky.

Trpký život

A Lojzička šla k oltáři. Svatba byla veliká. – „Ať všichni vidí, že mlynář vdává dceru!“ A pak nastal každodenní život – život plný ústrků a ponižování. Sedlák měl sice dost peněz, ale byl lakomý. Lojzička se musela starat o domácnost a k tomu ještě krmit dobytek a pomáhat na poli. Byl na ni hrubý, když přišel opilý z hospody, tak ji občas i uhodil.

„Maminko, maminko, vemte si mě zpátky domů,“ přiběhla se slzami v očích k matce. „Podívejte se,“ rozepla blůzku, „mám modřiny po celém těle. Bije mě!“ – „Jen se hezky vrať k muži, děvenko,“ nekompromisně řekla matka. „To je úděl nás žen, starat se o muže a rodit mu děti. Až budeš mít děti, bude to jiné.“

Jenže děti nepřicházely. A to byl kámen úrazu. „Jsi jalová,“ rozčiloval se na Lojzičku muž. „Chci po tobě dítě, a ty nic!“ „Chlapi si ze mě v hospodě dělají legraci, že se na nic nezmůžu, když nemám děti,“ opilý řval na Lojzičku.

Konečně dítě!

Jednou večer, když šla krmit prasata, se z pod vedlejší kůlny vyloupla známá postava. „Václave, co tu děláš? Co když tě někdo uvidí! Musíš odejít!“ – „Čekám na tebe, Lojzičko, vím že ten tvůj sedlák odešel do hospody,“ usmál se na ni. „Přišel jsem se rozloučit, zůstanu na vojně. Za měsíc nastupuju do důstojnické školy.“ Loučení se protáhlo do ranních hodin, Václav odešel chvíli předtím, než se opilý sedlák vrátil z hospody domů.

Příští měsíc Lojzička zjistila, že čeká dítě! Když se narodila Anička, sedlák bručel, že nemá dědice, jen holku. Ale nakonec si k ní cestu našel. Zemřel osm let po jejím narození. Václav odešel do Anglie bojovat proti fašistům a z války se nevrátil. Lojzička se už nikdy nevdala a zůstaly s Aničkou samy.

„Aničko, musela jsem ti přece někdy říct,“ obrátla se babi na mojí mámu, která úplně zkoprněla. „Mami, ty chceš říct, že otec nebyl můj otec?“ – „Nebyl, vždyť se podívej, máš úsměv po Václavovi. Zůstala jsi mi po něm jenom ty a tahle fotka,“ řekla a vytáhla z alba zažloutlou fotku, kde vedle sebe stojí dva mladí lidé, jimž osud nepřál prožít spolu život.