Čas jen pro mě

Nejlepší kamarádka

Vždycky jsme si s Petrou dělaly legraci, že jsme se začaly kamarádit ještě před narozením. Naše mámy byly sousedky a své první dítě čekaly přibližně ve stejnou dobu. Petra se narodila o měsíc a půl přede mnou.

Společné pískoviště, školka, škola – rozdělila nás až ta střední. Zatímco já jsem šla na gympl a chtěla studovat, Petra od malička toužila být zdravotní sestrou. Neměly jsme na sebe tolik času, ale o to jsme si byly vzácnější a společně jsme sdílely různá „holčičí“ tajemství. Po maturitě jsem se dostala na vysněné studium jazyků, Petra nastoupila do místní nemocnice.

Ačkoli jsme se každá pohybovala v jiném prostředí a prožívaly jsme různé lásky a vztahy, naše přátelství trvalo. „Marti, musím ti něco říct,“ nedočkavě vyhrkla Petra, když jsme se o víkendu sešly. „Libor mě požádal o ruku!“ Oči jí zářily štěstím a nervózně otáčela prstýnkem s velkým briliantem na ruce. „Půjdeš mi za svědka, viď?“ – „To je skvělá zpráva! Gratuluju! Ale… napadlo mě, jestli se neznáte krátkou dobu na to, že se budete brát?“ – „Vždyť jsme spolu od rána do večera v práci, to je jako bychom spolu byli ne půl roku, ale aspoň třikrát tolik.“

Svatba a děti

Dál jsme to nerozebíraly. Snad ví, co dělá. Libor byl totiž o patnáct let starší a dvakrát rozvedený primář z chirurgie. Říkalo se o něm, že nenechá žádnou sukni na pokoji.

Když jsem s ním a s Petrou šla na kafe, abychom se seznámili, a viděla, jak krásně se k ní chová a jak se na ni zamilované dívá, moje obavy se rozplynuly. Musím říct, že patřil k těm mužům, co zrají věkem. Galantní a šarmantní muž, který ženě dává pocit, že se všechno točí jen kolem ní.

Krátce po svatbě Petra otěhotněla. „Libor chce děti co nejdřív, to víš, už není nejmladší,“ smála se. „Ty dvě moje předchůdkyně prý děti nechtěly.“ Než jsem dostudovala, měla Petra dva kluky.

Nešťastný pád z kola

Ten úraz byl shoda hloupých okolností. Naši si pořídili štěně, které mi vběhlo do cesty, a já jsem spadla z kola tak nešikovně, že jsem si zlomila pravý kotník. V nemocnici měl službu zrovna Libor: „Hm, to se mi nelíbí,“ zamyšleně prohlížel rentgenový snímek. „Zůstaneš tady ležet a obávám se, že to budeme muset operovat.“

„Na pana primáře si dejte pozor,“ zasmála se moje nemocniční spolubydlící, která netušila, že se známe. „Zkouší to úplně na každou,“ naklonila se ke mně, „tedy na ty mladší, jako jste vy.“ Významně se odmlčela a pokračovala. „Bere si často noční a víkendové služby a zve si pacientky ‚na kontrolu‘, aby prý měl na ně víc času. A některé odsud vycházejí až ráno. Bydlím totiž naproti nemocnici a vidím na zadní vhod pro personál.“

Pomyslela jsem si něco o bábě, co strká nos do věcí, do kterých jí nic není. No, na každém šprochu… To by si ale Petra nezasloužila! Zdá se, že je u nich všechno v pořádku. Libora vychvaluje, jak se věnuje klukům. Pravda, naoko si stěžuje, že se měl oženit raději s nemocnicí, že tam tráví někdy celé víkendy.

To snad není pravda!

„Martinko, budu potřebovat ještě jeden rentgen,“ oznámil mi v pondělí ráno Libor. „Sestra tě tam za chvíli odveze.“

Cestou na rentgen si mladá sympatická sestřička vzpomněla, že musí rychle něco vyřídit. „Omlouvám se, za dvě minuty jsem zpátky,“ řekla a „zaparkovala“ mě s vozíkem před dveřmi Liborovy kanceláře. Nebylo dovřeno a průvan dveře ještě trochu pootevřel.

Libor si toho ale nevšiml. Byl totiž plně „zaměstnán“ dlouhovlasou brunetou. Majetnicky ji objímal a zaslechla jsem, jak říká: „Zítra večer mám noční, přijdeš za mnou? Když nebude žádný mimořádný příjem, mohli bychom strávit krásný večer i noc…,“ vášnivě ji políbil.

Zůstala jsem jako opařená. Naštěstí se zrovna vrátila sestra a odvezla mě. Co Petra? On ji podvádí a ona mu věří! Vrtalo mi to v hlavě. Musím jí to přece říct!

Neuvěřila mi

Přišla za mnou na návštěvu, když mě pustili domů a já se pohybovala o berlích. „Nepotřebuješ něco?“ hned se ptala. „Tobě není dobře, že se tak divně tváříš? Řeknu Liborovi, že máš reklamaci,“ smála se. – „Peti,“ lezlo ze mě jak z chlupaté deky. „Libora se to týká, ale jinak.“

Nechápavě se na mě podívala. „Libor má ženskou!“ – „Co to povídáš? Libor má jen mě! Je šťastný, že mě potkal, miluje mě a nikdy by mě nepodvedl! Je úžasný táta.“ – „Nejde jen o to, že si o tom všichni povídají. Ale já ho viděla…“ – „Tak tys ho šmírovala?“ vykřikla. „Závidíš mi. Momentálně s nikým nechodíš a mně závidíš Libora a děti!“ nenávistně mě probodávala pohledem. „To jsem se tedy dočkala od nejlepší kamarádky!“ Práskla dveřmi a odešla.

Už je to sedm let. Petra se mnou přerušila kontakt. Libor mi tehdy jen stručně napsal esemesku, že zdravotní dokumentaci mi nechá v recepci, a doporučil mi, abych docházela na kontroly k jeho známému v Praze.

Pořád mě trápí, jestli jsem udělala chybu, když jsem Petře řekla o Liborově nevěře. Lhát se přece nemá! No, copak jsem si to mohla nechat pro sebe?