Čas jen pro mě

„Ty taky nic nevydržíš,“ říkala jsem Rudlovi, když na něj na podzim padla těžká mužská nemoc, rýma. Kuckal, chrchlal, po bytě měl pod každým polštářem zmuchlaný kapesník a já mu nosila horký čaj. Přiznávám, že mi s tím šel občas na nervy. Když jsem sestře popisovala mužovy bolístky prohodila: „Kdyby měli chlapi rodit, tak dozajista vymřeme.“ Pak se kousla do rtu. „Promiň, nedošlo mi to,“ omluvně mě pohladila po rameni. Ani já jsem totiž nepřivedla na svět dítě. Prostě nám to s Rudou nešlo.

Zdravý jako řípa

Jinak byl můj muž zdravý. K doktorovi bych ho nedostala ani párem volů. Bílých plášťů se bál jako čert kříže. V manželství jsme prožili krásné i krušnější chvíle, ale pokaždé jsme z nich nějak vybruslili. Vždyť žít přes třicet let spolu se každému nepodaří. Na stará kolena jsme si pořídili za městem chatičku a plánovali, že tam za pár let v důchodu budeme trávit víc času.

Velké budování

Městský byt jsme měli v paneláku, takže moc kutilství si tu manžel neužil. Pracoval jako ekonom jednoho malého družstva, takže jeho doménou byla čísla, počítače, kalkulačky… Doma tak maximálně přitloukl obraz nebo vyměnil žárovku. Pár let po padesátce ale na chatě jako by doslova rozkvetl. Byl z něj docela jiný člověk. Zatímco já jsem se rýpala v záhoncích, on pokládal novou střechu. „Rudlo, ty ses snad minul povoláním,“ volala jsem na něj zespoda. „Na jiný chlapy, když přijde pověstná ‚druhá míza‘, honí ženský sukně, a z tebe se stává šikula.“ – „Když vidíš něco růst pod rukama, je to fajn,“ podíval se zasněně do dálky.

Ještě nepatřím do starého železa

Pravda, že následující den chodil trochu v předklonu, jak ho bolela záda. Dřív by ležel a nechal se obskakovat, ale teď z něj byl ‚jura‘. Rozpaženýma rukama se držel mezi futry venkovních dveří a dělal dřepy. „Hchu, chfůůů, hchu,“ vydechoval jako parní lokomotiva. „Píp,“ ozvala se mu esemeska. Od té doby, co vzal to externí poradenství ve firmě svého bývalého spolužáka, ho občas prozváněli s dotazy. Byl hrdý na to, že si před šedesátkou ještě někdo jeho práce váží.

„Měl bys trochu přibrzdit,“ nabádala jsem ho, když se pak zavíral v pokoji a řešil nějaké problémy nebo se dokonce během víkendu sebral a odjel jim pomoct. Na druhé straně jsem viděla, že mu dělá dobře, když je o jeho schopnosti zájem.

Smrt z čistého nebe

Onen podzim byl teplejší než obvykle. V chatičce jsem balila tašky s věcmi, které ‚přezimují‘ raději ve městě. Rudla čistil díru po zapuštěném bazénku.

„Nemusíš být tak pečlivý,“ volala jsem na něj z okna, „na jaře to budeš dělat stejně znova.“ Zabouchla jsem okenice, Rudla byl stále v jámě s hráběmi v ruce. „Rudlo, vylez, jedeme,“ trochu jsem se zlobila, protože tohle, že mě neslyší, dělával často. „Tak Rudlo,“ stála jsem nad ním. Nereagoval. Pohled měl upřený kamsi…, byl mrtvý. Hodiny potom mám trochu v mlhách. Volala jsem záchranku, ti koronera a pak havrany. Selhání srdce. Z ničeho nic? To jde?

„Paní, takhle umírají i mladí kluci. Skrytá srdeční vada…,“ uklidňovali mě. Copak mi mohlo tohle pomoct?

Život naruby

Jediný okamžik a život je v háji. Moje, potažmo naše plány, se v ten moment sesypaly jako domeček z karet. Myslím, že jsem na pár týdnů přestala dění kolem sebe vnímat. Automaticky jsem zařídila pohřeb.

Ve smuteční síni se sešli Rudlovy kamarádi, kolegové a zaskočilo mě, že i pár žen s dětmi. Za závojem slz jsem je stejně nepoznávala.

Pozvánka od notářky

V předsálí právnické kanceláře jsem v ruce žmoulala pozvánku. Na dveřích jsem se ujistila, zda jsem správně. Chodbou totiž sem a tam poskakovala malá holčička. Její maminka, očividně nervóznější než já, ji nemohla udržet na místě.

„Pozůstalost po Rudolfovi H.,“ pozvala mě právnička dovnitř. Vstoupila jsem dovnitř a zároveň tam se mnou vcházela matka s děckem. „Ehm, počkejte, volala mě,“ zarazila jsem ji. Maminka vyndala z kabelky dopis a podávala ho právničce, ta se na ni povzbudivě usmála se slovy: „To je v pořádku, pojďte dál.“ – „Ale,“ snažila jsem se protestovat. Přimhouřenýma očima jsem pozorovala tu osobu stojící naproti mně. Někde jsem ji už zahlédla? Kde? Na pohřbu! Jasně mihla se tam i s tou malou.

Rudlova Rozárka?!

„Vy, vy, ehm,“ byla na moment vyvedena z míry notářka, „vy nic nevíte...?“ – „Co mám vědět?“ Chtělo se mi křičet. – „Rozinka, je dcera zemřelého pana Rudolfa.“ Hystericky jsem se tomu nesmyslu rozesmála. Položily přede mne dívčin rodný list a v něm skutečně stálo otec: Rudolf H. Zatmělo se mi před očima. Nemohla jsem se nadechnout, až doktor z přivolané záchranky mi píchl něco na uklidnění.

Hra na babičku?

„Tak tohle byla tedy ta Rudlova externí spolupráce,“ pomalu mi to docházelo. „Ten starej…,“ vyčítala jsem mu v duchu. „Nikdy by vás neopustil,“ mluvila tiše matka holčičky. „Nebyli jsme milenci. Prostě se to stalo.“

S tou pravdou jsem se vyrovnávala déle než s manželovou smrtí. Podvedl mě. Lhal mi. Je tu ale Rozárka, která má jeho oči, dolíčky ve tvářích… má všechno to, co jsem kdysi toužila mít s Rudolfem já.

„Mohla bych být její babička,“ ta myšlenka mě kupodivu zahřála u srdce. Zůstat úplně sama nechci. S Gábinou, její matkou, mluvím stále častěji. My tři pozůstalé se pomalu dáváme dohromady...