Čas jen pro mě

Oheň a voda

Jenže jak se mohu smířit s tím, že Petrušku už nikdy neuvidím? Pořád mám před sebou tu sladkou dvouletou holčičku, která na mě křičí: „Bábí!“. Nejraději prohlížím fotku, jak jsme spolu na louce a trháme kytičky. Brzy jí bude osmnáct, bude plnoletá, třeba nás vyhledá sama.

Naši kluci byli od malička tak odlišní, jak jen to mohlo být. Petr, ten starší, byl rozevlátý bohém snad odjakživa. Už jako miminko nám dal zabrat. Byli jsme se Standou hodně mladí rodiče, snad proto jsme zvládli ty probdělé noci a náročné dny. To o šest let mladší Michal byl od narození klidný, pozoroval svět kolem sebe a skoro neplakal.

Ve škole Péťa neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl skoro pořád samé jedničky. Nevím, po kom zdědil ty umělecké sklony, ale dokázal zahrát snad na každý hudební nástroj, který se mu dostal do ruky. A taky krásně maloval!

Míša byl zlaté dítě. Škola mu sice nešla tak lehce jako Péťovi, ale doháněl to pílí. Miloval sport – chodil hrát fotbal, rád lyžoval, plaval.

Různý start do života

A tak zatímco Petr po základce zamířil na gymnázium a poté na filozofickou fakultu, Michal odmaturoval na strojní průmyslovce a hned začal pracovat.

Petr po promoci těžko hledal místo, co taky s oborem kulturologie? Nakonec začal psát do různých časopisů, připravoval rozhovory s umělci. Žádné velké peníze, ale nějak se uživil. „Mami, ty to nechápeš,“ vysvětloval mi, „já nechci být někde od-do zaměstnaný, omezuje to mou svobodu!“

Byli jsme dost překvapení, když přivedl na návštěvu dlouhovlasou obrýlenou dívku. „To je Dita, čekáme spolu dítě,“ oznámil nám. Dita ještě dokončovala studium na pedagogické fakultě a tak jsem od začátku s malou Petruškou pomáhala, jak jen jsem měla čas. Ani jsem si nevšimla, že to mezi mladými skřípe. Nebo jsem si nechtěla všimnout.

Rozchod

Petr se doma moc nezdržoval, žil si jako dřív – hospůdky, nekonečné debaty s kamarády, flámy.„Je mi to moc líto, Lído,“ řekla mi Dita jednou odpoledne, když si vyzvedávala Petrušku, „ale já od Petra odcházím.“ – „Jak… odcházím… a co …co Petruška?“ vykoktala jsem překvapeně. – „Nebudu Petrovi, ani tobě a Standovi bránit ji kdykoli vidět, ale nemůžu takhle dál žít. Nastupuju do práce, budu učit na prvním stupni. Petruška půjde do školky.“

Nebyli manželé, a tak se prostě jen sbalila a odešla. První měsíce si Petr dcerku vyzvedával i několikrát do týdne a pokaždé s ní k nám přišel. Pak začal mít problémy s prací, odmítal psát rozhovory s různými popovými zpěváky a seriálovými herci. „To nemám zapotřebí, to by byla degradace.“ Redakce se pak obracely na jiné spolupracovníky a práce i peněz se nedostávalo.

Nečekaný šok

Netušili jsme, že přestal posílat alimenty. „Ty jsi dneska nepřišel s Petruškou?“ podivila jsem se. – „Dita mi ji nechce půjčovat,“ odpověděl bez vysvětlení. – Zavolala jsem jí: „Ditko, vždyť jsi mi slíbila, že Petruška k nám bude normálně chodit…“ – „Lído, nezlob se, ale Petr neplatí alimenty, tak mu ji prostě půjčovat nebudu!“ – „Ale proč trestáš i nás?“ polykala jsem slzy.

Za dva dny Dita zavolala, že by se se mnou ráda sešla někde na kávě, protože mi musí něco říct. „Víš, Lído, já vůbec nevím, jak začít…“ sklopila oči na stůl. „Prostě… v mém životě se někdo objevil.“ – „To ti přece nemám za zlé,“ usmála jsem se na ni. „Jsi mladá a nikdo nečeká, že bys zůstala navždy sama.“ – „Je tam ještě jedna věc… Jiří, můj přítel, má Petrušku moc rád, ona jeho taky, začala mu sama od sebe říkat táto.“ Bodlo mě u srdce, ale nekomentovala jsem to. Petr si to zavinil sám! – „Budeme se brát a Jiří si chce Petrušku adoptovat!“

„Jak adoptovat? Proč? Vždyť má tátu! To přece Petr nedovolí!“ – „Už to dovolil, domluvili jsme se,“ tiše dodala. – „A co my, co já se Standou, my se přece s ní budeme dál stýkat….“ – „Promiň, tohle nejde dělat polovičatě. Vím, jak oba máte Petrušku rádi, je ještě malá a má šanci zapomenout a zvyknout si na novou rodinu.“

„Petře, jak jsi nám to mohl udělat?“ křičela jsem na syna. Neodpovídal. Pak jsem si řekla, že to přece nejde, sebrat nám jen tak vnučku! Krev není voda! Nemluvila jsem s ním, Standa taky ne.

Musím ji vidět!

Čekala jsem před školkou. Petruška se držela za ruce s Ditou a s neznámým starším mužem. „Petruško, Peťulko,“ rozběhla jsem se k ní. Dita mě zarazila a zabránila se s Petruškou setkat. „Copak nemůžu vidět svou vnučku?“ – „Nerada ti to připománám, Lído, ale Petra už není tvoje vnučka. V rodném listě má jiného otce, ne tvého syna,“ nekompromisně odpověděla. „A nepřeju si, abys nás kontaktovala!“

Dita se pak odstěhovala a změnila si telefon. Petrovi po nějaké době došlo, co zavinil. Trápil se, viděla jsem to něm. Bylo už pozdě. Bohužel začal pít, definitivně přišel o práci. Po dvou letech ho našli mrtvého na kolejích. Jestli to byla nešťastná náhoda, nebo jestli spáchal sebevraždu, to už se nikdy nedozvíme.

Michal je ženatý, má moc fajn manželku a dvě děti. Miluju je, ale Petrušku mi nenahradí…