Čas jen pro mě

V naší rodině se „jelo“ na výkon a úspěch. Ve škole jsem prostě musela být nejlepší a jiná známka než jednička pro rodiče neexistovala. Na soukromé lekce němčiny jsem docházela už od první třídy, po revoluci se přidala angličtina, později francouzština. A to nemluvím o kroužcích keramiky, oddílu plavání a hře na klavír.

Vše pod kontrolou

Zůstat jen tak doma a hrát si, to naši brali jako ztrátu času. Mohla jsem si samozřejmě číst, ale rozhodně ne pohádky a „nějaké přihlouplé vymyšlené příběhy“, jak se s pohrdáním vyjadřoval táta třeba o kačeru Donaldovi, ale i o krtečkovi. Tiše jsem záviděla spolužačkám, které mohly ty sice hloupé, ale krásné pohádky sledovat i na videu!

Nemusím asi ani zdůrazňovat, že kamarádky jsem neměla. Vyrůstala jsem jako jedináček. Zpětně naše podezírám, že jsem se narodila jen proto, abych byla správným doplňkem dokonalé rodiny. Táta primář, pak ředitel nemocnice, později majitel menší kliniky estetické medicíny. Máma inženýrka ekonomie, která několik let pracovala v zahraničním obchodě, pak založila a vedla úspěšnou firmu dovážející luxusní doplňky pro domácnost.

„Všechno lze zorganizovat, všechno můžeš mít pod kontrolou,“ zdůrazňovali neustále oba rodiče. A já jsem obdivovala, jak dokázali zkombinovat náročnou práci s normálním životem.

Vždyť nemá vysokou!

Mně se organizace vymkla z rukou až po vysoké škole. Do té doby šlo všechno jako po másle. Gymnázium střižené půlročním pobytem v USA, medicína s několika zahraničními stážemi, nástup do nemocnice na oddělení dermatologie. „Získáš praxi, potřebné atestace a můžeš se věnovat třeba neinvazivní estetické medicíně,“ plánoval táta s vidinou, že budu pracovat na jeho klinice.

Párkrát jsem se zamilovala, ale jakékoli moje známosti během studia nebrali naši vážně. Nic mi nezakazovali, do ničeho nemluvili, ale pořád opakovali, že na zásadní vztah mám čas, až budu hotová. Půl roku před státnicemi jsem se seznámila s Lubošem. Pohledný mladý muž se sportovní postavou, milý, inteligentní, galantní, zabezpečený s prosperující firmou… Měl však jednu vadu. Tedy alespoň podle rodičů: Měl „jen“ průmyslovku.

To jsem se s mámou a tátou poprvé neshodla v zásadní věci. „Ale, mami, máme s rádi!“ křičela jsem s očima plných slz. „Copak vysokoškolský titul zaručí inteligenci?“ – „Máš pravdu,“ odpověděl otec, „minimálně to svědčí o jisté povrchnosti. Pokud přece je ten mladík tak chytrý, studium na vysoké škole by mělo být samozřejmostí. A nemluvě o tom, že vysokoškolské vzdělání umožní určitý nadhled.“

Nenáviděli ho

Dokázala jsem, že Luboš byl k nám pozván na večeři. Byla to katastrofa. Táta s ním neustále chtěl konverzovat o nových lékařských objevech a o biologii, máma schválně „náhodou“ uprostřed konverzace začala mluvit francouzsky. „Zavedli jsme takový zvyk, aspoň jeden den v týdnu mluvíme anglicky, francouzsky nebo německy,“ neupřímně se usmívala, když se vrátila do češtiny.

„Lindo, oni mě nenávidí, cítím to,“ řekl mi druhý den. „Víš, máma se měla co ohánět, abych vystudoval aspoň tu průmyslovku, když táta umřel a zůstali jí na krku tři kluci. Určitě by do budoucna byl problém, že máma je jen vyučená. Asi to nemá smysl… Mám tě moc rád, ale do vaší rodiny bych nezapadl.“

Hledám na seznamkách

Věnovala jsem se práci a roky mi letěly pod rukama. Občas se našel nějaký kolega, který měl o mě zájem. Buď byl ženatý, nebo ještě nechtěl založit rodinu. A zubař David, se kterým jsem chodila dva roky a který splňoval všechna rodičovská kritéria, se se mnou rozešel se slovy: „Bude mi pětatřicet, nejvyšší čas na to skočit do chomoutu a pořídit si děti. K tomu potřebuju reprezentativní, možná i trochu hloupou a mnohem mladší ženu, která mi bude zajišťovat servis.“

Nedávno jsem viděla Luboše. Na rukách mu visely dvě děti a vedle šla taková milá sympatická žena, asi manželka.

Já jsem začala zkoušet internetové seznamky, tajně, aby to naši nevěděli. Třeba najdu ideálního partnera, nebo aspoň otce pro dítě. Jako lékařka vím, že na mateřství už je pět minut po dvanácté, ale občas otěhotní i starší…