Čas jen pro mě

Společné plány nám zhatila Rudolfova „druhá míza“. Byl to takový banální příběh stárnoucího šéfa a jeho o dvacet let mladší asistentky. Oznámil mi to hned, jak se s ní prvně vyspal, prý abych se to nedozvěděla odjinud. „Je mi to trapné,“ soukal pak ze sebe, „ale já Pavlínku fakt miluju.“

Těžká doba

Neříkám, že to pro mě bylo lehké. Brečela jsem, dcery s tátou chvíli nemluvily, pak se nás snažily zase usmířit. Vlastně ani nevím, jak jsem to zvládla. Rok svého života mám potažený hustou mlhou. Není pravda, že čas všechno spraví, jen si člověk zvykne.

Pak jsem sebrala síly a snažila se začít znovu žít. Zapsala jsem se na kurzy jógy, chodila s kamarádkami tančit a dokonce jsem se přihlásila do internetové seznamky. S dvěma muži jsem se postupně i nějakou dobu scházela. Vždycky jsem ale zatáhla za záchrannou brzdu, když se ke mně chlap chtěl nastěhovat.

Léta ubíhala. O tom, jak žije Rudolf, jsem se dozvídala od dcer – oženil se, narodil se mu syn. Vždycky jsem to vyslechla na půl ucha, ale nechtěla jsem se tím zabývat. „Mami, představ si, Pavlína je nemocná, prý je to vážné,“ vyprávěla mi Hanka, „táta musel zůstat doma na rodičovské, než půjde Matyáš do školky.“ – „A to ta jeho nemá rodiče, aby pomohli?“ ucedila jsem skrz zuby a dala najevo, že mi tahle konverzace není příjemná. – „Ona je z děcáku,“ doplnila Danka. – „Hm, ale postarat o sebe se nakonec dokázala,“ zavrčela jsem a přešla na jiné téma.

Neočekávaná návštěva

„Crrrr…crrrr,“ rozespale jsem sáhla po budíku. „Crrrcrrrrrr…“ znovu se rozeznělo bytem, než mi došlo, že je sobota a že to musí být zvonek. „Co, co se děje?“ mžourala jsem spánkem slepenýma očima, když jsem otvírala. Za dveřmi stál Rudolf. Od té doby, co jsem ho naposledy viděla, mu zešedly vlasy. V obličeji byl popelavě bílý a třesoucím se hlasem řekl: „Lenko, promiň, já vím, že je půl šesté… Ale já, já nevím, kam tak rychle dát Matyho.“ Teprve teď jsem si všimla malého klučíka, který se za ním stydlivě schovával. „Pavlína v noci zemřela. Akutní leukémie,“ pokračoval. „Musím zařídit všechno kolem pohřbu. Hanka je na dovolené a Dana na služební cestě… Pavlína nikoho nemá, tedy neměla.“

Přála jsem si co nejrychleji zabouchnout dveře a znovu se zachumlat do peřin, když se ozval tichý hlásek: „Ty jsi příbuzná maminky?“ – „Ne,“ řekla jsem a chtěla tu absurdní situaci ukončit. – „Škoda. Maminka říkala, že nikoho nemá. Ale já jsem jí říkal, že si někoho přičarujeme.“ – A pak jsem slyšela, jak proti své vůli říkám: „Nejsem příbuzná maminky, ale tvého tatínka. Jmenuju se Lenka. Ty jsi Matyáš?“ – „Teda tati, tys mi říkal, že máš jen Hanku a Danku!“ Pak se na mě otočil: „To jsou moje ségry, víš. Ale už jsou tákhle velký,“ máchl ručkou nahoru. – „Že ty jsi ještě nesnídal?“ zeptala jsem se ho. „Tak pojď dál, tatínek si něco vyřídí a pak si tě vyzvedne.“

Dopoledne s Matym

Uvařila jsem si silné kafe a Matymu připravila kakao. Strašně moc mi připomínal starší Hanku. Měl velké hnědé oči jako ona. A když se usmál, dělaly se mu ďolíčky ve tváři jako Dance. Dopoledne s Matym rychle uběhlo. Objevila jsem staré pohádkové knížky po holkách a musím říct, že Matyáš byl na tříletého kluka hrozně zvídavý. „Jé, tady na tý fotce jsou moje ségry! Ty je taky znáš? A proč jsem dřív neznal tebe?“ – „Budu ti říkat, teto, jo? Já žádnou tetu nemám.“

„Lenko, moc děkuju,“ rozpačitě přešlapoval Ruda před dveřmi, když si vyzvedával Matyáše. „Ani nevíš, jak jsi mi pomohla.“ – „Kdybys potřeboval… tedy výjimečně potřeboval… někdy zase Matyáše pohlídat, ozvi se,“ vyhrkla jsem a najednou mi bylo líto, že klučina odchází.

Slepený vztah

Občas toho Ruda využil. A já musím přiznat, že jsem si toho rozumbradu oblíbila, i když jsem se při jeho záludných otázkách někdy pěkně zapotila. „Teto, proč ti moje ségry říkají mámo?“ – „No, protože jsem jejich máma.“ – „Aha. Mýmu tátovi taky říkají táto. Proč mám já jinou maminku? Ta je teď v nebi…“ – „Nejdřív jsme s tvým tatínkem měli svatbu, narodily se nám tvoje sestry. A pak jsme se už přestali mít rádi,“ povzdychla jsem. „To se někdy stává… Tatínek se pak oženil s tvou maminkou.“ – „Hm. Tomu nerozumím. Ale hlavně, že se s tatínkem máte rádi teď.“

Tak idylické a přímočaré to zase nebylo. Trvalo rok, než jsem pozvala Rudolfa na oběd, a další půl, než jsme se sestěhovali. Kdyby nebylo Matyáše, nikdy bych ho už zpátky nevzala.

Slepovaný vztah je jako slepovaný hrnek. Je křehký a pořád hrozí, že někde praskne. Rudovi jsem nikdy úplně neodpustila. Jenže Maty za to nemůže.