Čas jen pro mě

„Fúúú, fúúú,“ listopadový větřík zvedal spadané listí, které tančilo v jemných vírech. Z mramorové desky jsem setřela prach. Barvu z vyrytých jmen babičky a dědy už dávno vymyl zub času, ale pod nimi zlatě zářilo pět písmen – Kamil. Zhluboka jsem se nadechla, abych zadržela slzy a opět nepropadla zoufalství. Už jsem se stále dokola (tak jako minulý rok) neptala proč, a neříkala si kdyby… Kdyby manžel vyjel o chvíli později…, kdybych nakoupila cestou z práce, nemusel by nikam jezdit…, kdyby… nesmetlo by ho auto ženoucí se z vedlejší silnice.

Moment a dcera byla pryč

Škrtla jsem sirkou, v tu ránu ji sfoukl vítr. Vyndala jsem z krabičky druhou, zlomila se mi. Byla jsem silná, ale přece jen se mi roztřásly ruce. Kde je Ema? Blesklo mi hlavou. Na moment jsem se zasnila a dcera byla pryč. Přes studený vítr mě polil pot. „Emó, Emó,“ vyběhla jsem z úzké hřbitovní uličky a do hrozivého ticha volala dcerku. Zahlédla jsem jen pár stařenek ploužících se po cestičkách se skromnými věnečky.

Můžou se ti v nebi kamarádit?

„Ty máš holčičku v nebi?“ zaslechla jsem Emin hlas. Seděla na bobečku vedle muže, otírajícího sošku se dvěma hrdličkami z pískovce. „Já tam mám tátu,“ pokračovala Ema, „myslíš, že tam jsou spolu a kamarádí se?“ Muž mlčel a mně spadl kámen ze srdce. „Vstávej, neruš,“ vzala jsem ji za ruku a snažila se ji odtáhnout pryč.

Ema seděla jako přibitá a ukazovala na fotku mladé ženy. „To nic, pojď malá,“ vážně se usmál pán. „Promiňte,“ zakoktala jsem zmateně, „nemohla jsem zapálit svíčku,“ vysvětlovala jsem. Muž vyndal z kapsy zapalovač a svíčka pro Kamila se konečně rozhořela. Rozloučili jsme se, Emička zamávala a muž odešel. Nedalo mi to. K hrobce s ptáčky jsem se ještě vrátila. Několikrát dokola jsem četla už trochu zašlá jména Zuzana H., pod ním Zuzanka H. a stejné datum úmrtí.

Ahoj! Chtěla bys draka?

Hřbitov není zrovna místo k romantickým procházkám, ale čiší z něj klid a vyrovnanost. Pomíjivost všech světských výher i bolestí. Asi za měsíc jsme přinesly jedlové větvičky, na které Ema pověsila obrázek, který tatínkovi namalovala. „Ahoj,“ vyskakovala dcerka, aby viděla přes náhrobní kameny a mávala směrem, kam mi posledně utekla.

„Ahoj,“ ozvalo se z té strany. To už běžela vstříc svému novému známému. Představil se nám jako Marcel a otočil se k dceři: „Chtěla bys draka?“ – „A to by šlo? Tady?“ vykulila oči. – „Naučím tě to.“ Muž sebral pár spadlých javorových listů, proplétal jejich dlouhé stonky, až z nich spletl dlouhého draka. Zatočil s ním nad hlavou a lehoučký barevný drak plul vzduchem. První list podal Emě, ta se nadšeně rozběhla.

Liják z nás smyl stres

Teprve pak se podíval na mě. „Nezlobíte se?“ zeptal se téměř provinile. Tvářila jsem se asi dost divně, protože jsem v duchu viděla sebe, Emu a Kamila. Jaké by to asi bylo? Dost! Dost, přikázala jsem svým neposlušným myšlenkám. „Vím, jak vám je,“ dodal tišeji. Zvedla jsem si límec, nebylo mi do řeči.

Než jsme prokličkovali cestami k hlavnímu vchodu, obloha se zatáhla, zčernala a spustil se liják. „Jsme mokří na kost,“ překřikoval Marcel studený vítr a ukazoval k parkovišti, „jsem tu autem, někam vás hodím.“ Přikývla jsem a s Emou jsme za sebou rychle zabouchly dveře na zadních sedadlech. „Tak kam to bude, dámy?“ – „Domů!“ dcera odrecitovala naučenou adresu. Marcel pustil topení a kolíbavý pohyb auta ji záhy uspal. Za půl hodiny jsme stáli před domem. „Tak co teď,“ otočil se řidič dozadu. „Odnesu ji nahoru,“ rozhodl, aniž jsem se vzmohla na odpověď.

Strejdo, ty mě chováš?

Ema si mu položila hlavu na rameno a ve výtahu slastně zašeptala: „Strejdo, ty mě chováš?“ Na ten Marcelův láskyplný pohled nikdy nezapomenu. Nevím, jestli si v té chvíli vzpomněl na svoji Zuzanku, ale zdálo se mi, že má vlhké oči. „Dal bych si grog, ale jsem tu autem,“ špitl v rozpacích náš řidič. „Tak to bude zázvorový čaj s medem,“ usmála jsem se a strouhala kolečka zázvoru. „A sundejte si ten promočený kabát.“

Sblížení

Nad kouřícími šálky jsme si povídali. Marcel přišel o ženu a dcerku při porodu. „Chtěl jsem tehdy se vším skončit,“ vyprávěl. Zuzana nemohla dlouho otěhotnět, a když se to konečně podařilo,“ pohled mu míří někam do dálky, „zařídili jsme i růžový dětský pokojíček…“, chvíli mlčel a dodal: „nechtěl jsem dál žít.“ – „Jak dlouho,“ polkla jsem nasucho… „vám trvalo, než jste se s tím vyrovnal?“ – „Dlouho. Malou Zuzanku jsem nikdy neviděl. Zařekl jsem se, že už nikdy…“ Zase ten nepřítomný pohled.

Ti ‚nahoře‘ nás dali dohromady

Bezděčně jsem ho pohladila po ruce. On položil svoji velkou dlaň na mou. „Nesnesl jsem pohled na žádnou holčičku. Až posledně ke mně přiběhla Ema.“ Pak jsem zase vyprávěla já. S Kamilem jsme byli normální šťastná rodina. Snad tisíckrát jsem si od té doby vyčetla, že jsem ho v ten osudný den poslala jet nakoupit. Stejně tak jako jsem si znova a znova přehrávala malichernosti, kvůli kterým jsme se kdy pohádali, i to, co jsem mu nestačila říct a už nikdy neřeknu.

„Strejdo, budeš tu, až se vyspím?“ stála najednou mezi dveřmi Ema. „Ne,“ zvedal se k odchodu Marcel, „ale brzy se uvidíme, když budete chtít.“ – „Určitě,“ odpověděly jsme mu téměř dvojhlasně. Od té doby se už nescházíme na hřbitově, ale jezdíme spolu na výlety a plánujeme pro Emu překvapení. Společnou oslavu Vánoc. Půjde-li vše tak jako doposud, Marcel se k nám brzy přestěhuje. V duchu počítám s tím, že až si na Silvestra připijeme, poděkujeme i těm „nahoře“, že nás dali dohromady. Věřím, že i oni by chtěli, abychom byli šťastni.