Čas jen pro mě

„Tenhle by celkem ušel,“ projížděla na internetu stránky seznamky Hanka, „má vlasy (!) a nějakého psa,“ vyprskla smíchy. „Anebo tady! Červená košile mu sekne, ne? To je přece tvoje barva.“ Rozklikávala fotku za fotkou a ke každému chlápkovi měla nějakou průpovídku. „Dost,“ zaklapla jsem notebook, „rozvod mě ze vztahů úplně vyléčil.“ „Lado, neblázni, chtěla jsem tě jen rozveselit.“

Pár deci a na světě byl Vladimír

Pravda, půl roku po „opaku“ svatby jsem si ještě lízala rány raněného ega. Na druhé straně mi tehdy bylo pětatřicet a spousta mých známých nebyla vdaná ještě ani jednou. „Tak co,“ dodávala jsem si odvahu, nalila si víno, a po několikáté skleničce si řekla, „to moje nepovedené manželství bylo vlastně tak říkajíc ‚na nečisto‘.“ Otevřela jsem ty před Hankou zapovězené stránky a pustila svoji fantazii na špacír. Z obrazovky se na mě dívala sympatická tvář: „Vladimír, 36 let“ a bonus k tomu „palubní stevard“. To neznělo vůbec špatně.

Hladil mě už tónem hlasu

Odepsala jsem mu. Emaily se pak čile rozlétaly vzduchem. (Tak jako on sám – představovala jsem si.) Jen, když měl službu, tak se odmlčel. To jsem se zakloněnou hlavou pozorovala oblohu a sledovala letadla kreslící bílé čáry na nebi.

V dopisech jsme si rozuměli, ale zůstávala jsem obezřetná. Znáte to, něco jiného se píše (i říká, při vzpomínce na mého ‚ex‘ mi zablikalo červené světýlko v mozku), a ‚skutek utek‘. V mobilu měl příjemně hedvábný hlas. Vyslovoval měkce „l“. Někdo to považuje za vadu řeči, ale mě to zvlášť v mém jménu kouzelně hladilo.

Čas sejít se

První rande ‚naživo‘ jsme měli v restauraci poblíž Hlavního nádraží v Praze. „Zvláštní místo,“ pomyslela jsem si. Prostředí bylo ale hezké a Vláďa… Přiznávám, zaskočilo mě to, líbil se mi ještě víc než na fotce. Často to bývá obráceně, ale my dva jsme si hned napoprvé ‚padli do oka‘. Seděli jsme tam tehdy až do zavíračky a stále jsme měli o čem mluvit.

Nechtělo se mi domů – samotné. „Můžu ho pozvat k sobě, hned napoprvé…,“ šrotovalo mi hlavou, „sakra, už jsem přece byla vdaná a je jedenadvacáté století!“ Pod ‚koněm‘ (známé místo na Václavském náměstí) mě políbil. Měla jsem jasno, přímo tady jsem před dvaceti lety dostala svou první doopravdickou pusu od kluka. Jeli jsme ke mně.

Dárky z cest

Ráno jsem toho nelitovala, a tak jsme spolu začali regulérně ‚chodit‘. Jasně, že jsem byla zvědavá na jeho, pro mě trochu exotickou, práci. Kdykoliv jsem na ni obrátila řeč, pokrčil rameny, že na ní není nic tak zajímavého. Vrtalo mi to hlavou. Když už z něho něco vypadlo, tak že mívá trasu Praha – Vídeň. Randili jsme spolu už dva měsíce, já znala jeho byt, on ten můj. Jen na letiště mě nikdy nevzal. „A tady bude ten ‚zakopaný pes‘,“ začínalo mě ‚něco‘ šimrat v zátylku.

Přestože mi Vláďa z cest vozil typicky rakouské dárky např. marcipánové Mozartovy koule (ty mohl koupit i u nás), hrnek s obrázkem Polibek od Gustava Klimta nebo šátek s císařovnou Sisi, něco mi tu nehrálo.

Poletíme? Ne pojedeme!

„Zase se spálíš,“ našeptávalo mi podvědomí. Špatně naladěná jsem se s ním v mobilu pohádala, a vypnula spojení. Prozváněl mě, ale já trucovala. Nevzala jsem to.

„Rezervuj si víkend,“ opět mě tahala ze splínu Hanka, „cestujeme do Vídně. Když tam může být každou chvíli ten tvůj.“ „Už asi není ‚ten můj‘,“ skočila jsem jí do řeči, „a ty jsi koupila letenky?“ „My jedeme vlakem!“ odpověděla. Měla jsem cukání Vláďovi zavolat, ale neudělala jsem to.

Můj zlatý mašinfíra

Našly jsme své kupé, uvelebily se v pohodlných sedadlech a vlak se rozjel. Koleje mírně drncaly, pozorovala jsem ubíhající krajinu a z kraje vagónu jsem zaslechla… známý hlas. „Ne, to už mám nejspíš ‚slyšiny‘,“ zlobila jsem se sama na sebe. „Kávu s mlékem?“ ozvalo se z vedlejšího kupé. To měkké ‚l‘, píchlo mě u srdce. Stevard s pojízdnou ‚kuchyňou‘ zabrzdil před námi. „Ká…,“ podíval se na mě a zmlkl. „Vladimíre?“ vypadlo ze mě.

V oboustranném šoku jsme oba ztratili řeč. Profesionální rovnováhu nabral rychleji on. „Praha – Vídeň, jsem palubní stevard,“ bezmocně rozhodil rukama a… pak mě obejmul. „To ty sis mě vysnila,“ prstem ukazoval někam vzhůru, „kdybych řekl, že na kolejích…“ „Vůbec by mi to nevadilo,“ vypadlo ze mě. (I když po pravdě asi díky tomu, že už jsem ho znala a za těch pár dní odluky mi chyběl.)

Dnes už Vláďa dávno nejezdí jako stevard. Má ‚mašinfírské‘ zkoušky, vlak řídí. Vdaná jsem už podruhé, (doufám, že naposledy) a svatební cestu jsme měli hádejte kam? No do Vídně!