Čas jen pro mě

Když mi umřela maminka, bylo mi teprve dvanáct let. Táta to nesl těžce. Byl o patnáct let starší než ona a v pětapadesáti zůstal na všechno sám. Jen pouhé dva roky před maminčinou smrtí jsme se nastěhovali do nového domu na okraji města. Najednou tam bylo tak strašně prázdno…

Vysněný dům

Ačkoli ho příbuzní přemluvali, aby dům prodal a koupil pro nás menší byt, nechtěl se z domu hnout. Říkal, že takový dům se zahradou si s maminkou vysnili a že odsud nemůže odejít. Nějak jsme to spolu zvládli.

Občas měla snahu nám pomáhat teta Věra, tátova mladší sestra. Několikrát do roka se vnutila na návštěvu a při údajném „důkladném“ úklidu se občas ozvalo. „Pavle, tady je svetřík po Ilonce. Kristýnka to stejně nebude nosit, vezmu ho našim holkám.“ Když se pokoušela tátu přesvědčit, že ty „zlaté náušnice po Ilonce  jsou nemoderní“, a chtěla si je vzít, táta zakročil. Věra se urazila a několik let jsme se vídali jen sporadicky.

Z domu se nehnu!

Čas běžel, já jsem se vdala a přestěhovala do Prahy, táta tvrdošíjně zůstával ve svém domě. Jezdili jsme tam několikrát do měsíce s manželem a našimi dvěma dcerami. Táta měl čím dál větší zdravotní problémy. Blížila se mu osmdesátka a těžce to zvládal. Zařídila jsem mu pravidelnou dovážku obědů a třikrát týdně docházela pečovatelka.

Pak se najednou objevila teta Věra. Už jí bylo přes sedmdesát, ale energii měla jak dvacetiletá. „Kristýnko, to ti není hanba, nechat tu tátu samotného?“ rozkřikla se na mě, když jsme se tam spolu potkaly. – „Věrko, já nikam nechci, Kristýnka mně nabízela bydlet s nimi. Ale dokud to takhle zvládnu, ze svého domu se nehnu,“ okamžitě reagoval táta.

Věra začala za tátou zase pravidelně jezdit. Občas mu upekla buchty nebo koláč, hlavně o tom ale uměla dobře mluvit. „Ještě, že jsem dneska přijela, Kristýnko,“ telefonovala, „Pavel tu měl poslední tři minerálky, dojeli jsme mu je koupit.“ Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že nákup pro něj už máme v autě a povezeme ho tam další den.

Věra má klíče?!

Krátce po osmdesátých narozeninách tátu postihla mrtvice. Ten den zrovna přišla pečovatelka, která okamžitě zavolala sanitku. Vydala jsem se hned za ním do nemocnice. „Naštěstí přijel včas,“ řekl mi ošetřující doktor. „Pár dní si ho tu necháme, mělo by to být v pořádku.“

Uvědomila jsem si, že tam nemá ani ručník, tak jsem na otočku rychle jela k němu domů. Zarazilo mě, že je odemčeno. Pak mě napadlo, že záchranka odjížděla narychlo a pečovatelka zapomněla zamknout. Jenže v kuchyni seděla Věra: „Teto, co tu děláš? Ty máš klíče?“ překvapeně jsem se zeptala. – „A proč bych je neměla? Kdybych sem občas nepřijela, je tu chudák Pavel úplně sám!“

Když se táta zmátořil, opatrně jsem se ho zeptala, jestli dal tetě Věře klíče. „Ne, proč? Vždyť vždycky zvoní!“ Zřejmě si „vypůjčila“ ty náhradní, které visely v chodbě, a nechala je bez tátova vědomí přidělat.

Druhá mrtvice

Bohužel po první mrtvici rychle udeřila další, ta už měla fatální následky. Výpadky paměti a postupující demence. Jen z toho domu se nechtěl hnout!

Pečovatelky už docházely dvakrát denně, víkendy jsem pokryla já, někdy se objevila Věra. Tu jsem jednou přistihla, jak odchází z tátova domu s neznámým mladším mužem. „To je můj soused,“ reagovala na můj překvapený pohled. „Měl cestu kolem, tak mě vzal do auta.“

Táta ještě rok přežíval, zemřel v nemocnici na zápal plic několik dnů potom, co upadl a zlomil si krček.

Dům patří Věře!

Jako jediný dědic jsem u notáře nečekala žádné problémy. Táta sice chtěl dům přepsat už dřív na mě, ale nechtěla jsem. To byla asi chyba. Zjistila jsem, že dům už je napsaný na tetu Věru! Ten soused, kterého jsem tam s ní viděla, je totiž právník. Zřejmě v době, kdy táta vůbec netušil, co podepisuje, mu podstrčili darovací smlouvu.

Nejdřív jsem jen nevěřícně zírala, pak jsem zavolala Věře. „No, samozřejmě, že je to pravda. Myslela jsem si, že ti to řekl. Víš, chtěl mi poděkovat za to, že jsem se o něj starala,“ řekla.

Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Vždyť to byl dům, který postavili máma s tátou, kde jsem vyrostla a který měl patřit mně a mým dětem. Aspoň tak si to táta představoval.

Jak jsem se dozvěděla, smlouvu o darování je možné napadnout, protože táta prokazatelně nevěděl, co dělá. Před několika měsíci jsem se nakonec obrátila na právníka, i když se mi do toho moc nechtělo. Jsem zvědavá, jak to dopadne.