Čas jen pro mě

Láska na první pohled

Skoro čtvrt století žiju v opravdu krásném a harmonickém vztahu. Petr je absolutně spolehlivý partner a skvělý táta. Postavili jsme si kousek za Prahou dům a společně ho útulně zařídili. Pak do něj přišly i děti – dnes osmnáctiletý Filip a patnáctiletá Adélka.

Potkali jsme se v druhé polovině devadesátých let na nějaké oslavě společných známých. Ten večer nepřeskočila jen pověstná jiskra, ale snad celý ohňostroj! Zjednodušeně řečeno – od té doby jsme spolu. Mně bylo necelých dvacet, Petrovi o tři roky víc. Oba jsme studovali a asi po půl roce známosti jsme si našli společné bydlení – miniaturní garsonku a na nájem vydělávali brigádami.

„Moc milý, šikovný a pracovitý kluk,“ říkali naši. „Toho se, Kačenko, drž.“ Jeho rodiče byli taky moc fajn. Vlastně idylka. A tak hrozně rychle uteklo prvních pět let, kdy jsme dodělávali školy, cestovali a samozřejmě si hledali zaměstnání.

A to se nám rychle podařilo! Jako fyzioterapeutka jsem neměla (a stále nemám) o práci nouzi. Petr je programátor a brzy byl tak zavalen prací, že málem nestíhal.

Příběh Gábiny (59): Složitá cesta k adoptivnímu vnukovi

Máme se přece rádi!

„Kači, něco mě napadlo,“ začal jednou Petr, když jsme seděli v restauraci na večeři. V duchu jsem si říkala, že třeba vytáhne zásnubní prstýnek… Nadechla jsem se a napjatě poslouchala. „Slušně vyděláváme, hypotéku asi bez problémů dostaneme, co kdybychom si pořídili parcelu a postavili si dům?“ usmíval se na mě. – „Ale jak to uděláme, když nejsme manželé... to bude asi komplikované,“ snažila jsem se ho pošťouchnout. – „Neboj, to jsem promyslel. Řešil jsem to s kamarádem-právníkem. Všechno bude dobře ošetřené.“ – Polkla jsem slzy zklamání a odhodlala se k otázce: „Tak proč se nevezmeme, když spolu budeme mít barák?“

Nechápavě se na mě podíval. „Proč? Kačenko, vždyť na lásku nepotřebujeme papír! A všechny ty právní náležitosti vyřídíme pro jistotu, kdyby se náhodou něco stalo... Já s tebou přece chci zůstat navždycky!“

Pocházím z Moravy a tak není divu, že naši se dost divili. „Mami, na lásku nepotřebujeme papír,“ opakovala jsem Petrova slova, a přitom jsem jim v duchu dávala za pravdu.

„Parcela je na moc pěkném místě,“ pochválili nás „tchyně Eva“ a „tchán Olda“, tedy rodiče Petra. „A kdy bude svatba?“ zeptala se Eva. – „Mami, jsi nemoderní,“ odpověděl Petr a vzal mě kolem ramen. „My s Kačenkou se máme rádi i bez papíru!“

Příběh Věry (65): Láska jako z červené knihovny

Láska „bez papíru“

Tak „bez papíru“ se nám narodily děti. V ordinaci mě automaticky oslovovali „paní Dvořáková“. Na podnikových večírcích někteří jeho spolupracovníci taky. Několikrát jsem na to v průběhu těch let zavedla řeč. „Vadí ti to tolik?“ podivil se pokaždé. „Hele, Kači, já znám tolik nešťastných manželství. My se přece máme rádi bez papíru.“

Chtěla jsem to zkusit přes děti. „Mami, svatba po tolika letech, ve vašem věku?“ zakroutil hlavou Filip. – „A proč vlastně, když jste spolu tak dlouho?“ dodala Adélka. A oba přidali pár historek o tom, jak jsme jedni z mála rodičů v jejich okolí, kteří jsou pořád ještě spolu. A taky, jak někteří kamarádi bojují s otčímy, macechami, polobratry, nevlastními sourozenci…

Příběh Marie (49): Nejsem dcera svého táty

Sny o svatbě

Nepamatuju, že bychom se někdy pořádně pohádali, Petr má zlatou povahu. Všechny kamarádky mi ho vždycky záviděly. „Proč pořád přemýšlíš o svatbě?“ zeptala se kolegyně Jitka. „Je to jen papír! Ten chlap tě miluje a nosí ti modré z nebe. Co chceš víc? Já jsem prvnímu manželovi přišla na nevěru po dvou měsících, za tři roky mě opustil. A tenhle… Nechce se mnou nikam chodit a je věčně s kamarády, na děti jsem stejně sama. Tak co si stěžuješ?“ uzavřela to.  

Tak nevím. Zůstal ve mně asi kousek té moravské nátury a touha po „normální“ rodině. Jenže já normální rodinu mám! Lepšího chlapa bych nenašla, děti procházejí pubertou docela v pohodě, dobře se nám daří. Jsme spolu pořád rádi a jsem přesvědčená, že se nikdy nerozejdeme.

Přesto se mi zdá o tom, jak stojím před oddávajícím úředníkem a se slzami v očích říkám: „Ano.“