Čas jen pro mě

Ráda jsem chodila na návštěvu ke kamarádce Jolaně. Tiše jsem obdivovala dokonalý pořádek, červenobílý ubrus v kuchyni a všechny ty drobnosti, které pro Jolanu byly samozřejmé. Třeba povlečení s pomněnkami u ní v pokoji.

Vlastně jsem se dost toulala, abych nemusela být doma. Stejně si nikdo ani nevšiml, že tam nejsem. Naši byli buď v práci nebo někde popíjeli s kamarády. Moc jsem si přála stát se zdravotní sestřičkou. Ta u našeho dětského doktora byla na nás hodná. Jenže copak to u nás doma někoho zajímalo?

Svazek s alkoholikem

Máma byla původně prodavačka. Pak se seznámila s tátou. Byl šikovný řemeslník, takový, co umí opravit všechno. Jenže už tenkrát zřejmě hodně pil. Prý se s ním chtěla rozejít, tak to později vyprávěla teta Dana. Jenže v tu dobu máma zjistila, že je těhotná. Narodila se Alenka, která měla od narození různé problémy a opožďovala se ve vývoji. Později doktoři potvrdili, že je mentálně postižená.

Alenka dávala mámě dost zabrat. Na všechno byla sama. Táta rodinu neměl, vyrostl v děcáku. Máma přišla o oba rodiče při autonehodně, když jí bylo osmnáct. Táta kvůli pití střídavě přicházel o práci, pak se zase trochu zmátořil a našel si na čas jinou. Máma musela chodit večer uklízet kanceláře, aby si přivydělala, protože na tátu se nemohla spolehnout. A pak jsem přišla na svět já, zřejmě taky neplánovaně. To už začala pít i máma.

Léčba a nové naděje

„Ali, vzpamatuj se,“ říkala mámě teta Dana, její sestra. Byla už několik let vdaná v Německu blízko Norimberka. Děti ale neměla. „Takový krásný holky, co já bych za ně dala! Aspoň kvůli nim se musíš léčit!“

Máma se snažila, dobrovolně začala docházet na ambulantní léčbu. Během roku se to párkrát zvrtlo. To když se pohádala s tátou, tak se opila a znovu do toho spadla.

Byla jsem v osmé třídě, když nastal zlom. Najednou máma tak nějak rozkvetla. Prozpěvovala si a doma byl i pořádek a navařeno. Alenka docházela do speciální školy a pak do praktické a měla svůj svět, který znala a který se jí líbil. „Kačenko, uč se,“ řekla mi den před tou tragédií. „Nechci, abys dopadla jako já. Alenka je naštěstí zaopatřená. Ty se snaž o dobré známky. Za rok budeš dělat přijímačky na tu zdrávku.“

To byl po dlouhé době náš první „normální“ rozhovor – a bohužel i poslední.

Vražda a sebevražda

„Mami, mami,“ volala jsem druhý den cestou ze školy už od dveří, „ty jsi doma?“ Bylo mi divné, že je otevřeno. Pak jsem vešla do kuchyně, nikde nikdo, jen rozházené věci, jako kdyby se tu někdo popral. „Mami?“ trochu zoufale jsem už vykřikla.

Ticho. Divné ticho. To si ještě pamatuju. Vešla jsem do ložnice. V ložnici ležela máma v tratolišti krve. „Mamiiiii, nééé! Nééé!“ Pak jsem se vzbudila v nemocnici. Vedle mě stála uplakaná teta Dana.

Trvalo delší dobu, než jsem se dozvěděla – a hlavně pochopila – co se tehdy vlastně stalo. Máma si prý našla přítele. Chtěla se rozvést. Jenže táta nechtěl. Ten den se dopoledne opil, přišel domů, pohádali se a on ji zabil kuchyňským nožem. Potom šel do lesa a tam se oběsil. Alespoň tak to zřejmě probíhalo podle policejní rekonstrukce. Pravdu už se nikdy nedozvím.

Krok do neznáma

„Vezmu vás obě s sebou do Německa,“ řekla teta. Zatímco já jsem nezúčastněně přikyvovala, Alenka se rozplakala, že nikam nepůjde. Velké změny pro ni nedoporučil ani psychiatr. Tak zůstala v prostředí, které znala, v chráněné dílně. Naštěstí není Norimberk daleko, a tak jsme za ní s tetou často jezdily.

Nebudu říkat, že moje přestěhování do Německa byla procházka růžovým sadem. Musela jsem si zvykat na tetu Danu, jejího manžela Hanse. Byli na mě oba moc hodní, ale nedorozuměním jsme se aspoň v prvních měsících stejně nevyhnuli.

Konec jako z červené knihovny

Škola, to byl další šok. Teta mi zajistila soukromé hodiny němčiny, první rok jsem se v tom plácala, ale nakonec jsem s pomocí Dany a Hanse vystudovala a pracuji jako zdravotní sestra. Nastoupila jsem do nemocnice poblíž hranic s Českem, abych byla blíž Alence.

A za pár měsíců se budu vdávat. Ondra je Čech a dojíždí za prací do Německa, tak jsme se seznámili.

Můj příběh měl nakonec šťastný konec. Není ale den, abych si nevzpomněla na mámu. Ty ošklivé šedé dny, kdy byla v alkoholickém opojení, doma studený sporák a nepořádek a my s Alenkou bloudíme samy po městě, se vytrácejí. Odpustila jsem jí. Vidím ji před sebou ten den před smrtí. Plnou nadějí, optimismu a očekávání, které se nesplnily.