Čas jen pro mě

Do vážného vztahu jsem se dlouho nehnala. Studium na vysoké jsem si prodloužila dvěma zahraničními pobyty, pak jsem se věnovala kariéře. Když to shrnu, v 34 letech jsem se stala ředitelkou HR oddělení velké zahraniční firmy, měla jsem velký plat, vlastní byt a služební auto. V tom bytě jsem ale byla sama.

Nějací muži samozřejmě mým životem prošli – někteří na pár měsíců, ve dvou případech jsme spolu vydrželi rok. Oba se chtěli ženit a mít děti. Měla jsem pocit, že na to mám ještě dost času, tak jsem to ukončila.

Proč ještě nemáš děti?

Pocházím z malé vesničky u Olomouce a rodiče, babičky a celé moravské příbuzenstvo nad mým životem jen kroutili hlavou. „Kačenko, měla by ses konečně vdát,“ pokaždé vzdychala babička Marie, když jsem přijela. – „A kdy chceš mít děti? Vždyť už jsi na ně pomalu stará,“ zlobila se na mě pro změnu babička Anna. Moje studijní a pak pracovní úspěchy je moc nezajímaly. Podle nich patří holka pod čepec a basta!

V šestatřiceti jsem trochu zpanikařila. Kolem sebe jsem viděla vdávající se kamarádky, těhotenská břicha a malé děti.

Přes internetovou seznamku jsem poznala Martina. O rok starší lékař okouzlil celou naši rodinu. Mě samozřejmě také. Byl rozvedený.

„Bývalá žena nemohla mít děti,“ odpověděl na otázku, proč se rozvedl. Že bych mohla mít potíže já, to jsem si nepřipouštěla. Svatba byla přes naše protesty velká. „Vdávám jedinou dceru,“ řekl táta, a tak jsme si řekli „ano“ za účasti asi stovky příbuzných a známých. Většinou mých příbuzných, protože Martin už měl jen maminku a jednu starou tetu.

Všechno nejde naplánovat

Tak začal manželský život. Okamžitě jsem vysadila antikoncepci. Uběhly tři měsíce – a nic. Po půl roce Martin znervózněl. „Zařídím ti vyšetření u jednoho kamaráda ze studií.“ Ten doporučil neotálet a absolvovat umělé oplodnění. „Hm, tak to mám už jednou za sebou,“ bručel Martin. Bylo mi trochu líto, že „tahá“ do našeho manželství nepříjemné vzpomínky na to předchozí.

Pak nastal kolotoč všech těch vyšetření, hormonálních injekcí, odběrů…  Ženy, které tím prošly, dobře vědí, o čem mluvím. Dva pokusy skončily fiaskem. Podařilo se pokaždé oplodnit dvě vajíčka, ale zatímco poprvé k umělému oplodnění došlo, ale nezadařilo se, podruhé se oba zárodky nakonec ukázaly jako nevhodné. „Nevidím to dobře,“ řekl mi lékař. „Netvoří se vám skoro žádná vajíčka, a to ani po hormonální stimulaci, navrhuji zkusit to s darovaným vajíčkem.“

Studená sprcha

„To je teda katastrofa,“ povzdechl si Martin. „No, nebreč, přece! Co mám říkat já, když mám smůlu na neplodný ženský!“ Připadalo mi, jak by mi nožem dloubal v otevřené ráně. – „To mi musíš pořád připomínat bývalou ženu?“ vzlykla jsem. – „Ženil jsem se proto, abych měl konečně děti! Ne proto, abych utěšoval další ufňukanou ženskou!“ Práskl dveřmi a odešel pryč.

„Maminko, není u vás Martin?“ volala jsem tchyni a pokoušela se mluvit normálně. – „Jistě. Sedí tu. Je opravdu nešťastný, Kateřino. Já jsem mu říkala, že si má najít nějakou mladší. Nedal si říct a teď je to tu znova!“ Beze slova jsem položila telefon.

„Co kdybychom zkusili to darované vajíčko?“ navrhla jsem druhý den, když Martin přišel z práce. „Tvoje to dítě bude v každém případě!“ – „Ale nebudeme znát matku! Nemůžu mít dítě s někým, koho neznám!“ – „Martine, já bych ho odnosila, já bych ho porodila, bylo by prostě naše!“

On to vyřešil

Naše podivné soužití, kdy já jsem se naplno zase věnovala práci a Martin se scházel s kamarády (jak říkal), trvalo ještě asi půl roku. Několikrát jsem s ním zkusila promluvit o darovaném vajíčku (opakovaně zamítl) i o případné adopci. „V našem věku nám dají tak akorát tříleté zanedbané dítě,“ rázně odmítl. „Dovedeš pochopit, že chci vlastní?“

Jedno sobotní ráno mi jen tak mezi řečí oznámil, že Veronika čeká miminko. „Jaká Veronika?“ – „No, sestra z mé ordinace.“ – Nechápala jsem, proč mi tu vypráví o nějaké Veronice. – „To dítě bude mít se mnou,“ podíval se na mě. – Zůstala jsem jako opařená a nezmohla se na odpověď. Toho dne odešel.

Doslechla jsem se, že má syna. Já jsem zase sama, a přitom dobře vím, že jsem si to částečně zavinila. Kariéra není všechno a biologické hodiny tikají neúprosně každé z nás. Třeba ještě mám šanci.