Čas jen pro mě

Stalo se to skoro před dvěma lety. Takový obyčejný listopadový páteční podvečer. Běžela jsem z práce na metro a potřebovala ještě dojít do lékárny. Už třetí den jsem v peněžence nosila předpis na léky pro skoro devadesátiletou babičku. Zítra jsem za ní chtěla jít na návštěvu, tak jsem potřebovala léky vyzvednout.

Dlouhá fronta

Vběhla jsem rychle do nákupního centra. Lékárna byla plná. Přede mnou řada většinou prskajících a kašlajících lidí. Měla jsem dojem, že celá Praha právě teď stojí frontu zrovna tady. U pultu byla jen jedna lékárnice, takže to šlo pomaleji, než jsem čekala.

„Ještě tu něco chytíme, co?“ otočila se na mě přede mnou stojící paní. Nemám tyhle „frontové“ hovory o ničem ráda, ale přistihla jsem se, že ta dáma je mi sympatická. Vypadala trochu jak z jiného světa. Odhadem jí muselo být kolem osmdesáti. Přitom byla velice vkusně oblečená i nalíčená.

Pod rozepnutým moderně střiženým kabátem byl vidět elegantní vlněný kostým, na nohou černé kožené lodičky na nižším podpatku a v ruce trendy kabelka. Šedivé vlasy upravené do mikáda, na tváři jemný make-up a korálová rtěnka. Když sundala jemné rukavičky, na jednom prstě se leskl nepochybně starožitný prsten s velkým kamenem.

Vím o ní všechno

„Myslela jsem, že tu budu dřív, ale byla jsem s kamarádkami na kafíčku,“ usmála se. „Snažím se mít na každý den program,“ pokračovala. „Bydlím tady kousek. Představte si, že celý život v jednom vinohradském činžáku. Postavil ho ještě dědeček, tatínek ho zdědil. Pak nám dům sebrali a nastěhovali nás do nejmenšího bytu. Když jsem dům získala v restituci zpátky, musela jsem do něj dost investovat, jak byl zdevastovaný.“

Než jsme přišly na řadu, věděla jsem snad všechno. Že jediný syn žije v Kanadě, vnoučata a teď už i jednoho pravnuka vidí jen zřídka. „Ale nestěžuju si,“ řekla. „Hlavně, že mi nohy i rozum ještě slouží.“

U pultu poprosila k tomu o nějaký přípravek na klouby. „Na ceně nezáleží,“ razantně přerušila lékárnici, která vyndala z regálu asi tři výrobky. „Dejte mi to nejlepší. A když už tu jsem, potřebovala bych i multivitaminy, tamty švýcarské…“ Ten rozhovor jsem ale nějak moc neposlouchala. Už jsem se těšila, jak konečně vyrazím domů.

Zapomněla jsem peněženku!

„Ježišmarjá, já nechala doma peněženku s kartou…“ zaslechla jsem. Uviděla jsem vytřeštěné oči té ženy. „Nezlobte se,“ omlouvala se magistře, „musím to tu nechat. Zítra si to sem přijdu vyzvednout. Můžete mi to dát stranou? To se mi ještě nikdy nestalo… To je ale trapné. Víte, bydlím sice za rohem, ale už jsem dneska unavená…“

Vůbec nevím, co mě to napadlo. „Počkejte, já to zaplatím, pak se vyrovnáme,“ řekla jsem. „Ale to nemohu připustit!“ ohradila se ona dáma. „Leda, že bych vám to hned večer poslala na účet. Přes internet, víte, i když jsem stará, interbanking zvládám.“ Cena byla trochu překvapující – 3500 Kč! No, co, vyndala jsem kartu a vyťukla PIN.

„Je mi to trapné,“ omlouvala se ta žena. Byla najednou úplně vykolejená. Asi se stydí, napadlo mě. Dokonce při odchodu trochu zavrávorala, až jsem ji musela přidržet. U východu vyndala třesoucíma se rukama z kabelky vizitku. „Jsem ze staré školy, navštívenku nosím pořád u sebe.“ Adresa byla opravdu jen pár ulic odtud. „Mohla byste jít pro ty peníze hned se mnou, ale vidím, že spěcháte a nechci vás víc zdržovat. Napište mi, prosím, číslo účtu.“

Transakce zamítnuta

Přes víkend jsem se na bankovní účet nedívala, stejně to bude připsané až v pondělí. To mě však čekalo nemilé překvapení. Cestou do práce jsem si chtěla vybrat z bankomatu, sáhnu do peněženky – a karta nikde. Jestli jsem ji neztratila v té lékárně! Vyhrabala jsem rychle druhou kartu a vyťukala výběr 1500 korun. Nic. Stroj chvíli vydával zvuky, pak vypadl papírek: Transakce zamítnuta. To se stalo třikrát.

Podívala jsem se na aplikaci své banky v telefonu a nevěřícně zírala! Během pátečního večera mi na kartu někdo vybral 80 000! Na účtu bylo přesně 862 Kč. Běžela jsem do banky. Tam zjistili, že první výběr se uskutečnil už několik minut poté, co jsem opustila lékárnu – z bankomatu v obchodním centru. Pak různě po celé Praze ve vestibulech metra.

Prohnaná podvodnice

Teď mi to začalo zapadat do sebe jak puzzle. Když jsem platila v lékárně, ta milá a elegantní dáma se zřejmě dívala, jaké dávám PIN. Nenapadlo mě zakrýt si ruku. Zavrávorání muselo být úmyslné, protože jsem v té chvíli nedávala pozor a ona mi zřejmě sáhla do kabelky. Peněženka byla otevřená a karta navrchu.

Asi nemusím říkat, že vizitka byla falešná. Na uvedené adrese žádné takové jméno nebylo. Policisté mi řekli, že jsem ten měsíc třetí. Scénář je vždy podobný.

Tu kouzelnou a roztomilou paní nikdy nechytili. Já jsem zůstala chudší o osmdesát tisíc a bohatší o poznání, že lidé se nemají posuzovat podle toho, jak vypadají.