Čas jen pro mě

Špatný start do života

Hloupá osmnáctiletá holka, tak to jsem byla já před sedmatřiceti lety. Do té doby jsem znala jen kojeňák a dětský domov. Máma mě naposledy navštívila, když jsem oslavila čtvrté narozeniny. Od té doby jsem o ní neslyšela. Záviděla jsem těm, které si někdo vybral do adopce nebo do pěstounské péče. Cikánku nikdo nechtěl. Přitom táta prý byl bílý, ale geny máminy rodiny převládly.

Začala jsem se učit na prodavačku a bydlela na intru, na víkend jezdila do domova. Jenže jsem byla doslova jak utržená z řetězu. Náhlá svoboda a volnost se mi zalíbila. Škola šla stranou – a přitom mě bavilo na praxi stát za pultem a obsluhovat. Jenže jsem se chytla takové divné party. To vím dnes, tenkrát mi dělalo dobře, že mě vzali mezi sebe. Zkusila jsem alkohol i drogy.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Marie (80): Zatajený vnuk

Budu mít dítě?!

Průšvih na sebe nedal dlouho čekat. Ze školy mě vyhodili a podle tehdejších zákonů jsem musela jít pracovat. Našla jsem si práci ve skladu, jenže jsem tam po pár měsících přestala chodit. Pak mě chytili esenbáci, tak se tehdy říkalo policajtům. Nechození do práce, na to byl paragraf – příživnictví. Měla jsem štěstí na obhájkyni, která mi byla přidělena. Přesvědčila soud, že jsem hloupá holka, která si neví se životem rady. Vyklouzla jsem s podmínkou.

Nastoupila jsem znovu do skladu a sama sobě slíbila, že už budu sekat dobrotu. V tu dobu jsem zjistila, že jsem ve třetím měsíci těhotenství. „Kdoví, s kým to máš, na mě to tedy nezkoušej hodit!“ vysmál se mi Pavel, kluk z naší party. – „Vždyť já jsem měla jen tebe!“ zoufale jsem křičela. – „To vyprávěj někomu jinýmu.“

Nic jsem neměla, ničím jsem nebyla. Mým jediným majetkem byl kufr s pár kousky oblečení, který jsem měla na ubytovně. Gynekolog za mnou poslal sociálku. Přísná paní s brýlemi na nose se ani nenamáhala mi vykat: „Jak si to představuješ?“ povzdychla si nade mnou. „Nemáš kde bydlet, nemáš peníze. Za co koupíš výbavičku? Kočárek? Postýlku? A jak to dítě budeš živit a šatit?“ vypočítávala mi, co bych měla pořídit. Mlčela jsem. Neměla jsem žádnou odpověď. Jen jsem cítila, jak se ve mně ten drobeček pohnul, a zaplavila mě vlna emocí.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Kateřiny (40): Vlastní vinou nemám děti

Chci ho vidět!

Bylo rozhodnuto o nás bez nás. Nechám dítě v kojeňáku, mohu za ním chodit, a když prokážu, že se o něj postarám, vezmu si ho k sobě. A pak se koncem května narodil chlapeček, pojmenovala jsem ho Michal. Z okna porodnice jsem viděla kvetoucí šeříky v nedalekém parku a pozorovala jsem páry, jak vozí kočárky s dětmi. Já jsem ho nevozila nikdy.

Ve skutečnosti to bylo všechno jinak. Snažila jsem se vidět Míšu co nejčastěji. Jenomže ho umístili do kojeňáku padesát kilometrů od města, kde jsem bydlela a pracovala. Těžce jsem škudlila na jízdenku, abych každý týden mohla Míšu vidět. Zrovna mu ten den byly tři měsíce, když mě k němu nepustili. Prý je nemocný. Další týden údajně ještě nebyl úplně v pořádku. Neodjela jsem a dožadovala se vidět své dítě.

V hysterickém pláči jsem se porvala s jednou ze zdravotních sester. Pak přijeli policajti. Zoufale jsem na ně křičela, ať mě pustí k mému chlapečkovi. Jednoho z nich jsem udeřila pěstí do tváře.

Další rok mám v mlžném oparu. Protože jsem byla v podmínce, šla jsem do vězení za napadení zdravotní sestry a toho esenbáka. Vůbec nevím, jak jsem to přežila. Při životě mě držely jen myšlenky na Míšu.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Eriky (52): Moje máma Eva

Co jsem to podepsala???

Moje první cesta z vězení vedla do kojeňáku. Míša už tam nebyl. „Adoptovali si ho jedni moc hodní lidi, kteří nemohli mít děti,“ řekla mi ředitelka. – „Ale…jak mohli?“ nechápavě jsem se na ni dívala. – „Podepsala jste přece souhlas k adopci!“

Mezi spoustou papírů, které jsem podepsala v průběhu soudu a po něm, aniž bych si je prohlédla, zřejmě byl i souhlas k adopci. Museli mi ho podstrčit.

Zhroutila jsem se a na ubytovně si podřezala žíly. Měla jsem štěstí v neštěstí. Spolubydlící mě našla včas a na psychiatrii, kde jsem pak musela strávit několik týdnů, mě dostala na starost úžasná doktorka.

„Musíte si nejdřív srovnat život, děvenko,“ vysvětlovala mi. „Jinak znovu skončíte v base,“ drsně dodala.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

Život mi dal druhou šanci

Šlo to pomalu, krůček po krůčku, ale vydržela jsem. Našla jsem si práci v továrně a po večerech si přibrala úklid v nedaleké škole. Po čase jsem si dokonce našla i pronájem. Dálkově jsem dokončila učňák a pak začala pracovat v obchodě.

A taky jsem se seznámila s Járou. O deset let starším chlapem, který mě má rád takovou, jaká jsem, a který o mně všechno ví. Narodila se nám dcera Helenka, už je jí pětadvacet let a dělá nám jen radost.

Říká se, se čas zahojí všechny rány a že ty ošklivé vzpomínky vyblednou. Není to tak. Na Míšu myslím pořád. Jak se jmenuje? Co dělá? Má hodné rodiče? Třeba má děti… Přemýšlím, jestli bych ho poznala, kdybych ho náhodou někde potkala. Nejdřív jsem ho chtěla hledat. Pak jsem si to rozmyslela. Nemám právo zasahovat mu do života.

Ale třeba si někdy najde on mě.

Tip na zajímavou knihu

Svatební den by měl být dokonalý a Ama Toressová se o to moc ráda postará. Sama sice svatby skvěle koordinuje, nicméně na manželství nevěří. Její matka už totiž byla vdaná šestnáctkrát! Zádumčivý Elliot Bloom své květinářství zezačátku nijak zvlášť nemusel. Pak se ale na jeho prahu objevila jistá workoholička se slabostí pro koblihy. Elliot a Ama mají společnou minulost, která neskončila zrovna ideálně. Když je však oba najmou na přípravu svatby s celostátní publicitou, musí znovu spojit své síly. Jak tohle asi dopadne? (Knihu Julie Soto Nezapomeň na mě vydává nakladatelství Ikar.)