Čas jen pro mě

„Auvajs,“ podvědomě jsem si položila ruku na pupík, občas mnou projel nepříjemný pocit přecházející v tlak. „Ssst,“ sykla jsem, ale v postýlce se ozývalo hlasité: „Uááá, uééé.“ Dvouměsíční Bořík se hlásil o svůj příděl. Pohled na to nejkrásnější miminko (pochopitelně moje) působil jako anestetikum. Při kojení se ale bolest zase probudila.

Poučky z internetu

„Uff,“ upírala jsem žalostný pohled k manželovi Alešovi, který bloumal po internetu. „Tady píšou,“ obracel ke mně monitor, „že se ti asi zavinuje děloha. Některý rodičky to pak takhle cítí.“ Porod nebyl nic moc. A teď ještě tohle!

Snažila jsem se na to nemyslet. „Jsem teď máma, musím něco vydržet,“ opakovala jsem si jako mantru. Místo, aby to ustupovalo, mi bylo hůř a hůř. Zvedal se mi žaludek, břicho mi tvrdlo a stačil sebemenší pohyb a kousala jsem se do rtu, abych nevykřikla.

Gynekolog volal ‚rychlou‘

Boříka s kočárkem jsme nechali u sousedky a Aleš mě odvezl k mému gynekologovi. V čekárně už jsem se kroutila a hekala, vystřelovalo mi to do pravého podbřišku, na čele mi perlil ledový pot a naleštěnou podlahu jsem pozvracela. Nastávající maminky kolem si vystrašeně odsedávaly.

Pochopitelně mě vzali přednostně.

„Maminko, tohle nemá s dělohou co dělat,“ žhavil doktor mobil, a než jsem se nadála, záchranáři v červeném mě ukládali na nosítka.

Sladké sny!

Vnímala jsem jen houkačku, pak bílé pláště míhající se kolem a ostré světlo, mířící přímo na mě.

Přestala jsem se svíjet bolestí, určitě mi dali něco na uklidnění. „Až se probudím, bude mi fajn,“ ukolébávala jsem se v duchu, když jsem na hřbetu ruky ucítila štípnutí, tlak, pálení a vyschlo mi v krku. „Tak sladké sny,“ pošeptal mi někdo (teď vím, že anestezioložka) sedící mi u hlavy.

Rozkvetlá louka

A pak najednou NIC – hrobové ticho! Nekonečně dlouho jsem se propadala někam hluboko do tmavého prostoru. Dopadla jsem, ne spíš měkce dosedla, na rozkvetlou louku. Přechod ze tmy na barvami hýřící stráň jsem vůbec nepostřehla. Moje tělo bylo lehké jako pírko, pohybovala jsem se jakoby ve stavu beztíže. Nohama jsem se jemně dotýkala svěží orosené trávy a cítila se báječně. Na obzoru jsem uviděla bránu porostlou snad břečťanem. Blížila jsem se k ní a ona se zvětšovala. Nekonečný prostor se zužoval a vedl mě přímo k ní. Zastavila jsem se.

Milující tváře ze záhrobí

Za mnou se rozléhala jen zeleň a skrz šlahouny té rostliny jsem pozorovala postavy. Váhala jsem. „Mám, nemám,“ přetahovaly se ve mně strach se zvědavostí. Pak se ke mně otočila žena v květované zástěře. „Babi,“ vydechla jsem ohromeně. Přesně takhle jsem si babičku pamatovala, když jsem k ní kdysi dávno jezdívala na prázdniny. Tu zástěru jsme s kamarádkou babičce rozstříhaly a šily z ní šatičky na panenky. Vydala jsem se za ní. Vstříc mi vyšla spousta dalších známých tváří – děda, teta Helena…

Něco tu nehrálo. Máminu sestru Helenu jsem znala jen z fotek. Umřela na rakovinu dřív, než jsem přišla na svět. Zarazila jsem se, ale pak jsem to hodila za hlavu. Hlavně, že jsme zase spolu! S nikým jsem nemluvila, a přesto jsme si rozuměli. Zástup známých tváří se pomalu rozestupoval a kráčel ke mně muž, kterého jsem ale vůbec neznala. Tvářil se tak šťastně, že mě vidí. Táhlo mě to k němu. Otevřel náruč a už už jsem se s ním objala…

Šokující probuzení

V tom jsem přímo bytelně ucítila, jak mě někdo chytil za košili a obrovskou silou táhl pryč. Natahovala jsem ruce ke svým blízkým, ale ta podivná síla mě vrhla zpět do prostoru. Letěla jsem obrovskou rychlostí nějakou skluzavkou či trychtýřem. Slyšela jsem svištění vzduchu kolem, pak podivný šum a ostré bílé světlo mě udeřilo do očí. Bolestivý náraz! Polekaně jsem zamrkala.

 „A je zpátky,“ slyšela jsem nad sebou úlevný mužský hlas. Zmateně jsem vykřikla: „Co, co se stalo? Kde to jsem?“ a nekoordinovaně mávala rukama. „Měla jsem nehodu?“ koktala jsem ustrašeně. Byla jsem úplně mimo. „Slepé střevo, operace, komplikace, chvilková zástava…,“ slova doktorů kolem mě pomalu vracela do reality.

Skutečný otec?!

Po návratu z nemocnice domů, kde se zatím o Boříka starala s Alešem moje máma, mi to nedalo a svůj zvláštní sen nebo prožitek v narkóze jsem vyprávěla: „Byla jsem tam někde s babičkou, dědou a tetou. Měli ze mě obrovskou radost, a pak se objevil ten neznámý pán. Mami, on byl tak šťastný, že mě vidí…? Pořád na něj musím myslet.“

Máma si ke mně sedla na postel. „Holčičko, i když jsi už dospělá, pořád budeš moje holčička,“ pohladila mě a z peněženky vyndala fotografii, „je to on?“ „Mami?!“ vypadlo ze mě překvapením. „Je, tedy byl, to tvůj biologický otec. Umřel ještě před tím, než jsi se narodila. Táta si tě vzal za vlastní.“