Čas jen pro mě

Prvně jsme se setkali na silvestrovské zábavě. Bylo mi šestnáct a o tanec mě požádal Jirka, kluk, který jezdil s rodiči na chatu kousek od naší vesnice. Vstup do nového roku 1970 jsme tak oslavili spolu. Bláznivě jsme se do sebe zamilovali!

Mladá a naivní láska

Chodili jsme spolu přes rok. Jiří měl právě po maturitě a čekala ho vojna. „Jarmilko, počkáš na mě ty dva roky, viď?“ Ani nečekal na odpověď a pokračoval: „Až se vrátím, tak se vezmeme.“ Byli jsme tak mladí a tak naivní. Malovali jsme si budoucnost v růžových barvách – Jirka si po vojně najde práci, vezmeme se a on dálkově vystuduje vysokou školu. Nebudeme na nikom závislí!

Doma totiž naše nadšení nesdíleli. Můj táta byl obyčejný zedník, pro něhož Jirkovi rodiče, ředitel závodu a učitelka, byli „moc nóbl“. Jirkovi rodiče mě pro změnu zase neměli rádi, protože jsem byla z moc „obyčejné“ rodiny a podle nich jen kvůli mně Jiří nešel na vysokou.

Vojna až v Košicích

Jirka dostal povolávací rozkaz do až Košic. První měsíc jsme si psali skoro každý den. Za ním mě ale naši nepustili a Jirkovi rodiče mi nenabídli, abych jela s nimi. Pak začalo chodit čím dál méně dopisů. Dřív to bylo téměř každý den, najednou jednou týdně, potom jsem dopis nedostala celé dva týdny. Psala jsem mu, co se děje, ale odpověď nepřicházela a nepřicházela. Tak jsem mu přestal psát taky.

„Kolikrát jsem ti říkal, že o obyčejnou holku nestojí,“ utrhl se na mě táta, když jsem ronila potoky slz. „Málo platný, Jarmilko, to je jiná rodina, mezi sebe by tě nevzali a byla bys nešťastná.“ – „Osudu neporučíš. Mělo to tak být,“ říkala máma. „Čas je nejlepší doktor.“

Ztratil se z mého života

Odmaturovala jsem na zdravotní škole a nastoupila do nemocnice. Na Jirku jsem pořád myslela a tajně doufala, že se ozve. Neozval. Po vsi se vyprávělo, že zůstal na Slovensku. Prý si tam našel známost, dceru primáře. Pak jeho rodiče prodali chatu a Jirka se definitivně ztratil z mého života.

Láska vyprchala a smutek přebolel. Vždyť jsem byla mladá holka a měla jsem ještě všechno před sebou. Na večírku u kamarádky jsem se seznámila s o pět let starším Jaroslavem a zanedlouho jsme za zvuku Mendellsohnova svatebního pochodu vykročili do budoucnosti. Ta ale časem přestala být společná. A tak jsem na prahu čtyřicítky zůstala s dvěma téměř dospělými syny sama. Krátce nato mi během půl roku zemřeli oba rodiče.

Krutá pravda

To písmo je mi nějaké povědomé, uvědomila jsem si, když jsem vyklízela dům po rodičích. Na půdě jsem našla krabici s pečlivě složenými dopisy. A proč nejsou otevřené? Najednou jsem pochopila! Zatmělo se mi před očima. Vždyť to jsou dopisy od Jiřího z vojny! Táta je asi vybíral ze schránky a přede mnou schovával. Nechtěl, abych s Jirkou dál chodila. A já jsem si myslela, že na mě zapomněl!

Propadla jsem najednou panice. Musím mu to po letech vysvětlit! Vždyť on si myslel, že jsem se na něj vykašlala já. Jak ho ale najdu? A přece mu nemůžu jen tak vstoupit do života! To se mi honilo hlavou dalších několik týdnů. Nakonec jsem si řekla, že nechám vzpomínky spát.  

Osudu neporučíš

„Na čtyřce leží nějaký potlučený cyklista se zlomenou nohou,“ hlásila v pondělí ráno staniční. „Prý mu na hlavní nedalo přednost auto. Měl štěstí, že to přežil.“

Při vizitě jsem uviděla zafačovanou hlavu a nohu v sádře, ale ty oči… To přece není možné. Podívala jsem se na jméno. Byl to on, Jiří! – „Sestřičko,“ zahuhlala ústa pod obvazem, „tedy, Jarmilko…?! To se mi asi zdá, že jo?“

Osudu neporučíš. Prostě jsme se potkat měli, tak jsme se potkali. Od té doby uplynulo víc než čtvrt století. Tenkrát v nemocnici jsme si dlouho vyprávěli.

Krásný podzim života

„Když mi přestaly chodit ty dopisy, myslel jsem, že na mě nechceš čekat a že sis našla někoho jiného,“ říkal. „Na truc jsem na rande pozval první holku, kterou jsem uviděl,“ smál se. „Nakonec jsme se vzali a narodily se nám dvě děti. Lhal bych, kdybych říkal, že jsem s ní nebyl šťasný. Ale na tebe jsem nikdy nezapomněl.“

Eva, tak se jmenovala jeho žena, před dvěma lety zemřela. A Jiří se rozhodl podívat se do míst svého mládí. A nakonec skončil v nemocnici.

Po roce jsme se vzali a prožíváme spolu krásný podzim života. A ať mi někdo řekne, že náhody a osud neexistují!