Čas jen pro mě

Chtěla jsem po něm totiž, aby se více zapojil do domácích prací a chodu domácnosti. Občas sice vyklidil myčku nebo vynesl odpadky, ale oproti mně a mým starostem okolo Elišky to bylo docela zanedbatelné.

Sbalil si kufr!

Z počátku jsem chápala, že si potřebuje odpočinout a odreagovat se, jenže když už to trvalo několikátý týden, přetekl pohár mé trpělivosti. Peníze nám pomalu docházely a Mirek ne vzít do ruky noviny a hledat nový flek. „Mirku, pohni kostrou a něco dělej! Snad nechceš, abych nás oba živila z mateřské! Kdybys mi aspoň pomáhal…“ – Jenže on měl na to vždycky svou odpověď: „Neumíš si představit, co je to za stres. Mám nervy v kýblu, ty na mě řveš, nikde mě nechtěj a ta malá taky furt řve.“ To už mi ale došla trpělivost. Zařvala jsem na něj, ať si sbalí kufry a táhne. Klidné soužití tedy vygradovalo v hádku a jeho odjezd za kamarády na hory, kde strávil silvestra.

„Kdy přijde můj tatínek?“

Kdyby se jednalo jen o pár dní, bylo by to víceméně pochopitelné. Bohužel se celá situace zvrtla v nekonečné mlčení. Ani já a ani on, nikdo z nás nechtěl udělat první krok k usmíření. Eliška se ptala po tátovi a já jí namlouvala, že má hodně práce nebo že tu byl, ale ona už spala. Žádný nepřijatý hovor, žádná sms, žádný email. Mirek se vypařil jako pára nad hrncem a já jen mohla doufat, že neleží v objetí s jinou ženou. Žárlivostí jsem se mohla zbláznit. Proto po deseti dnech jsem se rozhodla vzít celou situaci do svých rukou. Dala jsem dcerku na hlídání rodičům a vyrazila směr sever.

Přesnou adresu jsem nevěděla, ale měla jsem za to, že chalupa, na které se můj manžel nachází, je blízko domu Horské služby. To mi ostatně potvrdila naše společná kamarádka.

Co když tam není sám?

Po pár zbytečných stovkách metrů nachozených po horských stezkách jsem vyčerpaná došla k cíli. Než jsem ale vzala za kliku, promítala jsem si v hlavě všechny možné scénáře. Bude naše setkání ve stylu řecké tragédie nebo jako z romantického filmu? Polozamlženým oknem jsem nahlédla dovnitř. Ve společenské místnosti to vypadalo jako po výbuchu. Nedopité skleničky střídaly nedopalky cigaret v popelnících a sem tam se válely nějaké svršky. Ano, byla tam i krajková podprsenka!

Smutný muž

Jako tajfun jsem vlítla dovnitř a začala řádit. Otevírala jsem dveře za dveřmi. Kde je Mirek? Kde se peleší? Můj vnitřní hlas mě nabádal si představovat jen to nejhorší. Až v podkrovním patře jsem našla mého pana podezřelého.

Seděl na posteli a držel v ruce mobil. „Kde se tady bereš, Jarko? Myslel jsem, že už mě nechceš vidět.“ – „Promiň, byla jsem tak blbá, měla jsem tě nechat dýchat. Zdálo se mi, že tady někoho máš. Bylo to hrozné pomyšlení.“ – Objali jsme se a já brečela jak želva. „Jaruško, neboj, v životě bych tě nepodvedl. To Honza tu včera pořádal mejdan. Já jsem tady jen seděl a nechtěl jsem tam jít. Vždyť se mnou není žádná zábava, pořád na tebe myslím...“ – A pak mi povídal, jak se mu stýskalo a jak si tu hodiny prohlížel v mobilu naše společné fotografie. – „Už vím, že mateřská není žádná dovolená. A od teď ti budu víc pomáhat, moje milovaná Jaruško.“ Dnes už je zase s námi doma a druhý měsíc pracuje. A k tomu mně i pomáhá!