Čas jen pro mě

Tak tomu bylo i u nás. S Jirkou jsme vyrostli v takových tradičních rodinách. Když jsme začali přemýšlet po promoci o svatbě, přišel k nám Jirka na kafe s kytkou pro mámu, „něčím ostřejším“ pro tátu a požádal je o moji ruku.

Tradice se u nás ctí

Pak jsme seznámili oboje rodiče a společně se naplánovala svatba. Na ní Jirka přede všemi poděkoval mým rodičům za to, jak mě vychovali. Zdá se vám to směšné? Mně ne. A to musím zdůraznit, že jsme oba vysokoškoláci, stejně tak naši rodiče.

Tchyně a tchán pro nás byli maminka a tatínek a samozřejmě jsme jim vykali. Tak to bylo zvykem téměř všude. Tedy měli jsme pár kamarádů a kamarádek, kteří druhým rodičům tykali, ale i tak by si nikdy nedovolili oslovovat je křestním jménem.

Jediná dcera 

Naše Andrejka nám dělala jen radost! Druhé dítě se nám nepodařilo, ale protože jsme oba ze tří sourozenců, vždycky byla obklopena spoustou sestřenic a bratranců. Vystudovala ekonomii, rok strávila v USA a pak si našla dobré místo v mezinárodní farmaceutické firmě.

„Andy, roky ti běží, měla bys myslet na manželství a děti,“ často jsem jí říkala. „Kariéra není všechno.“ – „Ale mami, vy s tátou jste to měli jinak, já chci nejdřív trochu žít, někam se podívat, vybudovat si i profesní postavení. Děti určitě pak přijdou,“ pokaždé trochu rozčíleně odpovídala.

Budoucí zeť

Raději jsme do toho nemluvili. Pak zhruba před třemi lety, to už jí bylo skoro jednatřicet, volala, že na víkend přijede domů – a ne sama! Lukáš se nám na první pohled líbil. Pracoval jako programátor a zřejmě se mu dařilo. Na Andreu se pořád usmíval, držel ji pod stolem za ruku a oba vypadali zamilovaně!

„Dobře sis vybrala, je moc sympatický,“ pošeptala jsem jí v kuchyni, když mi pomáhala připravit kávu. „Chodíte spolu dlouho?“ – „Asi tři měsíce.“ – „A jak jste se seznámili?“ vyzvídala jsem. – „Přes takovou internetovou seznamku.“

Budu babička!

Než odjeli, tak nám oznámili, že si pronajali společný byt. „Trochu brzy,“ okomentoval to Jirka. – „Prosím tě, holce je jednatřicet!“ odsekla jsem. Oba jsme si ale mysleli, že se ti dva chtějí tak nějak nejdřív sžít, aby zjistili, jestli vztah bude fungovat.

Za tři týdny přijeli znova, byli takoví rozjaření. Lukáš položil na stůl drahou whisku. „To máme na přípitek,“ významně se podíval na Andreu. „Budeme mít s Andrejkou miminko!“

O svatbě nepřemýšlejí

Rychle jsem si spočítala, že když otěhotněla, znali se tak měsíc, možná dva. Jirka mlčel. „A jak si to jako představujete?“ zeptal se po chvíli. – „A co, tati?“ s údivem se zeptala Andrea. – „No, třeba svatbu. Asi byste si měli pospíšit.“

„Svatba možná někdy přijde, zatím jsme o tom nepřemýšleli, ale to teď přece není to nejdůležitější, pane Novák,“ usmál se Lukáš. „Andrejka musí být v pohodě.“

„Chápeš to?“ rozčiloval se Jirka po jejich odjezdu. „Oni čekají dítě a o svatbě nepřemýšlejí!“ – „Nebrumlej a raději si představ, že budeš konečně děda,“ odpověděla jsem a myšlenkami jsem byla u toho tvorečka.

Rodina ještě nejsme!

„Budeme teď vlastně rodina,“ začala jednou Andrea, když tam byla sama, „neměli byste tedy konečně Lukášovi nabídnout tykání?“ – „Dokud se nevezmete, rodina nejste,“ rázně zareagoval Jirka. „A já rodičům maminky vykám, ona mým taky, já žádné novoty zavádět nebudu.“

„Andrea má pravdu, Jirko,“ řekla jsem mu u večeře. „Je jiná doba, vždyť je to běžné.“ – „Možná někde je, ale u nás to tak nebude!“

Mami, neřeš to

Hrany neobrousila ani malá Emička. Navštěvujeme se, to ano, dneska už jsou jí dva roky a občas hlídáme. Jen vztahy s Lukášem jsou takové napjaté. Jak o něm máme mluvit, když to vlastně není zeť?

„Mami, co pořád řešíš, prostě je to můj přítel nebo partner, nazývej si to, jak chceš,“ odsekla mi nedávno Andrea. „Máme se rádi, žijeme spolu, máme krásnou holčičku a vzali jsme si spolu hypotéku na byt. A jestli máme papír od úřadů a stejné jméno, to je snad fuk.“

Je to tak dobře?

Rodiče Lukáše jsme viděli jednou, jsou to milí a přátelští lidé. Andrea si s nimi tyká a říká jim křestním jménem. My Lukášovi jménem říkáme, ale vykáme mu. A pro něj jsme paní a pan Novákovi. 

Já už bych asi dávno vyměkla a s Lukášem si potykala, podle mě by to snížilo to napětí. Jenže Jirka se zatvrdil. Chce, aby ho Lukáš požádal o ruku naší Andrejky. Po svatbě by si prý mohli tykat, ale oslovovat by ho musel „tati“.

Tak nevím, jestli je to tak dobře.