Čas jen pro mě

„Nahraj!“ mával rukama a vyskakoval do výšky Honzík. „Bacha,“ prosvištěl těsně kolem něj Tomáš, šťouchnul do syna loktem a ten se kácel k zemi. „Postřeh,“ hvízdl směrem k bráchovi Jakubovi a míč směřoval přímo na něj. Čutali si spolu a Honzu přehlíželi jako vzduch.

Kousla jsem se do rtu, abych na ně hned nevystartovala. Ty tři „skorobratry“ jsem pozorovala z okna a už po několikáté si v duchu vyčítala svoji unáhlenost. „Možná jsem udělala děsnou chybu!“ hučelo mi v hlavě jako roj divokých včel.

Starostlivý taťka

Za zavřenými víčky jsem si pustila film mé zásadní životní křižovatky. Šest let jsem byla matka samoživitelka, což je dnes naprosto normální. Sem tam se nějaká ta mužská duše vedle mě objevila, abych byla přesnější, tedy spíš tělo. Pánové by mě brali, ale Honzík pro ně představoval „nekomfortní“ přidanou hodnotu. Tak jsem měla jasno, to raději nic!

Pracuji jako sestra u dětského doktora a v zimě míváme doslova narvanou čekárnu smrkajících, kašlajících a kňourajících dítek. „Tome,“ hladil horečkou zpocené vlasy chlapce v čekárně jeho otec. U jeho nohou na zemi seděl druhý klučina Jakub. V místnosti plné maminek, se tenhle starostlivý taťka se svými dvěma ratolestmi, objevoval poměrně často. „Mám doma podobného raubíře,“ povídala jsem si vždycky s tím zdravějším, zatímco doktor prohlížel maroda.

Hra na rodinu

„To je pro vás,“ podával mi otec devítiletých dvojčat tabulku čokolády, „s dětmi si tak rozumíte.“ „To je moje… (práce),“ chtěla jsem říct, ale nenechal mě domluvit. „Šla byste s námi někdy do zoo?“ sklopil oči. Mile dodal: „Do vinárny to, ehmm,“ chytil kluky kolem ramen, „kvůli nim nejde.“

A tak jsme šli. Honzík se mě držel jako klíště, Otovi kluci běhali kolem jako utržení z řetězu. Dozvěděla jsem se, že jeho žena zemřela na rakovinu a on je takový jejich „tátamáma“. Přiznávám, obdivovala jsem ho. Na Honzíka jeho otec neplatil ani alimenty, a tenhle chlap…

Nevím, jestli jsme i trochu randili nebo si hlavně hráli na rodinu, ale za necelý rok už jsme bydleli všichni čtyři pod jednou střechou. Zdálo se to být fajn, až na ty děti.

Honzík pod plachtou

Tom s Kubou byli jedno tělo, jedna duše a o tři roky mladší Honza jen vetřelec. Nebrali ho. O co víc škemral, žadonil, běhal za nimi jako pejsek, o to víc ho ignorovali. „Oto, končím, já to takhle nechci,“ stěžovala jsem si příteli. „To se podá, Jani,“ držel mě za ruku, „věř mi. Cloumá s nimi začínající puberta. Chápu tě, ale prosím, vydrž,“ zadíval se na i Honzu sedícího v koutě, „vydržte.“

Byly to snad nejkrutější měsíce až do doby, kdy… „Brácha je v nemocnici,“ přilítl uříceně s očima navrch hlavy Tomáš. „Kuba?“ lekl se Ota. „Né, Honza, a vlastně…,“ mačkal nervózně pěsti Tom.

„Co jste mu zase provedli. Vy dva…,“ vytryskly mi slzy. Naskočili jsme s Otou a Tomem do auta ujížděli na pohotovost. Honza ležel na lehátku. Nahý, přikrytý jen prostěradlem, připojený na kapačku. Kuba seděl vedle na židličce, ze šatů mu kapala voda. Na oku mu vykvétal monokl a třásl se jako osika. „C… co,“ víc jsem nevykoktala.

„Dyk“ by se brácha utopil

„Jani, bude v pořádku,“ mluvil ke mně doktor od nás z nemocnice, který měl službu. „Tvůj mladej spadl z prolomené lávky do řeky. Nebýt tadyhle záchranáře…,“ to už svlékal a ošetřoval Kubu. „Určitě ho tam napřed strčil,“ bylo první, co mě v té chvíli napadlo. „Když přijela ‚rychlá‘, kterou zavolal Tom, už byli oba na břehu. Svědci potvrdili, že prý ten druhý nezaváhal ani vteřinu. Skočil za tím mrňousem okamžitě. Malý zazmatkoval, chvílemi byli pod hladinou oba. (Tak odtud byly ty Kubovy modřiny. Topící se má prý obrovskou sílu.)

Myslela jsem, že Ota samým štěstím Kubu umačká: „Ty můj hrdino.“ „Hé…pčík, pčík,“ rozkýchal se Kuba. „Normálka. Dyk by se brácha utopil. Je to mrně, neumí plavat.“ Teď už se roztrhla hráz slz i mně. Slyšela jsem dobře? Říkal Honzíkovi BRÁCHA?

Honzu si nechali v nemocnici přes noc. Ráno jsme pro něj jeli všichni. Můj zlatý rarášek seděl na posteli. „Pinďo, koho bychom bez tebe zlobili?“ spustili Tom s Kubou dvojhlasně. „Čeká tě pořádná lekce plavání.“

To vše se odehrálo před pěti lety. Dnes se jednak jmenujeme všichni stejně, ale hlavně… Moji tři kluci jsou ochránci naší čtyřleté Nelinky.