Čas jen pro mě

Začátek se nepovedl

Trochu už se pokazil začátek. Honzu jsem znala krátce, teprve dva měsíce, když jsem otěhotněla. Zatímco já jsem už druhý rok pracovala jako učitelka ve škole, o téměř čtyři roky mladší Honza měl před sebou skoro dva roky studia. Byt a domácnost jsem táhla já. Honza se buď učil nebo chodil s kamarády popíjet. Když jsem nadhodila svatbu, pokaždé řekl: „Ivetko, až dostuduju a najdu si místo, vystrojíme obrovskou svatbu, vždyť nám nic neuteče!“

Moji rodiče z toho nadšeni nebyli. Honza už měl jen maminku, která jeho chování nedokázala pochopit. Pak se narodila Johanka, měl z ní radost, ale pořád se choval nedospěle a s ničím mi nepomáhal. Když nastupovala Johanka do školky a já se vracela do práce, Honza dokončil techniku. „Teď bude všechno jinak, začnu vydělávat. Třeba si pořídíme vlastní byt… Nebo raději dům,“ plánoval.

Příběh Heleny (59): Pravda je někdy úplně jiná

Každý zvlášť

Byt jsem si pořídila sama s pomocí rodičů a hypotéky. Honza si našel práci v IT firmě, odjel na stáž do USA, kde nakonec zůstal několik let. Manželé jsme nebyli, rozvod jsme řešit nemuseli, na Johanku posílal peníze, občas dorazil balík s hračkami. Později s ní byl občas v kontaktu přes Skype.

Během těch čtyř let, co byl v zahraničí, se událo hodně věcí. Honza se nijak netajil s tím, že si tam našel přítelkyni. Nejdřív jsem to obrečela, ale život šel dál. Pár známostí jsem měla, ale z mé strany to nikdy žádná velká láska nebyla.

Pak Honza získal dobře placené místo v pražské pobočce zahraniční firmy. Vrátil se bez americké přítelkyně. Párkrát jsme se sešli a Honza si začal hledat cestu k Johance. Ta mu to moc neusnadňovala. Brala ho jako kamaráda, ne jako tátu.

Honza postupoval po kariérním žebříčku firmy, až se z něj stal regionální ředitel pro střední a východní Evropu. Občas mi zavolal, někdy jsme si vyšli i s Johankou ve třech na oběd.

Pak se zapletl se svou asistentkou a narodila se mu další dcera – Linda. Johance v té době bylo třináct a těžce to nesla.

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Vezmeš si mě?

„Ivet, je to zvláštní, ale pořád mě to táhne k tobě,“ řekl mi jednou do telefonu. Já jsem vlastně cítila totéž. Honza je prostě moje osudová láska. S maminkou malé Lindy mu to neklapalo, táhlo jí na čtyřicet a chtěla hlavně dítě.

Tak jsme spolu znovu začali chodit. „Uvidíš, mami, zase se na tebe vykašle,“ komentovala to tehdy čtrnáctiletá Johanka. „Já bych tátovi nevěřila,“ uzavřela to. Jenže srdci neporučíš. Po pár měsících přišel s obrovským pugétem. „Ivetko, vím, že jsi to čekala dřív… ale chtěl bych tě požádat o ruku? Vezmeš mi mě?“

Příběh Andrey (43): Můj syn vyrůstá bez táty

Dvakrát do stejné řeky

Jsme spolu skoro sedm let. Dvakrát do měsíce máme doma i malou Lindu – je to přece Honzovo dítě, za nic nemůže a já nechci, aby si tátu užila tak málo jako Johanka. Ta dlouho trucovala, pak žárlila na Lindu. No, její puberta byla dost divoká. Ale teď už si všichni našli k sobě cestu.

Johanka už dva roky bydlí sama a my s Honzou si užíváme úplně normální obyčejný život. „Kdybych tak všechno mohl vzít zpátky,“ řekl mi nedávno. „Teprve teď si uvědomuji, že jsem přišel o Johančino dětství, o tebe…“

Ne každý dokáže vstoupit do stejné řeky a ne každému se restart vztahu povede. Nechci předbíhat, ale nám se to podařilo. Konečně jsem začala věřit, že spolu zestárneme.