Čas jen pro mě

Konec idylky

Internet je pro mě samozřejmě důležitá pomůcka v práci i v soukromí, ale nemám potřebu celé dny vysedávat u počítače. Facebook sice mám, ale využívám především messenger pro komunikaci s dcerami a kamarádkami.

Spíš si ráda něco přečtu, podívám se na pěkný film. A ještě raději chodím do přírody. Dlouhé pěší túry nebo výlety na kole jsme provozovali s dětmi, když byly malé, pak s mým Jirkou sami. Kamarádky v práci mi vždycky záviděly, že po více než dvaceti letech manželství trávíme většinu volného času spolu. To už bohužel skončilo.

„Irenko, tak jsem si taky založil ten Facebook,“ řekl mi u snídaně Jirka. – „Hm. Co tak najednou, vždyť jsi ho nikdy nechtěl,“ podivila jsem se. – „No jo, byl jsem v práci jediný, kdo ho neměl. To víš, ti mladší kolegové se na mě dívali jako na vykopávku,“ vysvětlil mi. „Stejně ale nevím co na tom všichni mají,“ dodal.

„Mami, ten táta se v padesáti zbláznil,“ volala mi starší dcera, „dneska jsem s ním už šestkrát telefonovala, pořád chce vědět něco o sociálních sítích. Prý musí mít taky Instagram,“ smála se. To jsem se ještě smála také.

Ani nevím, kdy se to tak najednou zlomilo, ale v jeden okamžik jsem si uvědomila, že Jirka už neumí normálně komunikovat. Místo aby zavolal, psal mi všechno přes messenger. Každou volnou chvíli se díval do počítače nebo sledoval mobil.

Úplně ho to pohltilo

„To není úplně normální,“ divily se holky, když odcházely z nedělního oběda. „Kromě pozdravu se mnou vůbec nepromluvil,“ řekla Dita. – „Měla jsem pocit, že ho zdržujeme a obtěžujeme,“ dodala Adéla.

Měly pravdu. Během pár měsíců měl asi tisícovku virtuálních přátel. Těch, které doopravdy znal, byl pouhý zlomek. Stal se členem různých skupin, kde neustále diskutoval s neznámými lidmi. „Irenko, mohla bys mi napsat recept na ten tvůj výborný jahodový koláč?“ zeptal se mě jednou večer. „Víš, slíbil jsem ho Janě ve skupině domácích moučníků.“ –„A kdo je ta Jana?“ – „No, Jana, ani příjmení tam nemá… Ale dával jsem tam fotku toho koláče, když jsi ho minulý týden pekla, a ona si napsala o recept.“

Možná to bylo na první pohled k smíchu, ale taky naprosto absurdní! On, který v kuchyni nenajde ani hrnek, si snad bude vyměňovat s cizími lidmi recepty na moučník?

Už to není legrace

Legrace skončila docela brzy. Když s „přáteli“ řešil celé dny sportovní výsledky, došla trpělivost i řediteli firmy, kde pracoval. Po několika napomenutích dostal výpověď. Místo toho, aby si začal shánět novou práci, měl pořád hlavu v počítači a mobilu.

„To je regulérní závislost,“ poznamenaly dcery s tím, že by se potřeboval léčit. Pomohly mně najít psycholožku, za kterou jsem zašla a probrala to s ní. Potvrdila mi, že to opravdu není normální a že by tam měl Jirka docházet.  

„Já přece nejsem žádný blázen,“ nechápavě se na mě podíval, když jsem mu řekla, že jsem to konzultovala v psychologické poradně. „Buď tam začneš docházet, nebo podám žádost o rozvod,“ rázně jsem na radu psycholožky ukončila rozhovor.

Nevěřil. Teprve, když jsem žádost o rozvod opravdu podala, konečně se zalekl. Druhý měsíc dochází pravidelně do psychologické poradny. Vyhráno ale ještě pořád nemá. Prý to bude běh na dlouho trať. Snad to zvládne!