Čas jen pro mě

Nikdy jsme si nemohli moc vyskakovat. Co taky s platem údržbáře a kadeřnice, kdy po zaplacení inkasa a všech poplatků dohromady dáte každý měsíc s bídou 25 000 Kč? Panelákový byt v našem městě se nám naštěstí podařilo koupit za slušný peníz, to bylo všechno, co jsme měli. Úspory minimální. Ještě, že naše Radka už byla samostatná a vydělávala si.

Manžel pravidelně sázel Sportku a já jsem se při každém vyplňování tiketu zlobila: „Podívej se, Romane, co to stojí! Kdybys ty peníze šetřil, aspoň bychom z toho něco měli!“ – „Ale Ilonko, tak se nerozčiluj,“ zase pokaždé odpovídal on. „Počkej, až vyhrajeme, vezmu tě na cestu kolem světa!“ – „Mně by stačila nová postel do ložnice s lepšími matracemi,“ odsekla jsem mu naposledy.

Tři a půl milionu

„Ilono, Ilonko, pojď sem,“ volal z obýváku, kde sledoval nedělní tah. „To není možný, už máme čtyři čísla… Ne, Ilonko, máme všech šest!“ Zůstala jsem stát jak zkoprnělá s utěrkou v ruce. Že bychom měli jednou v životě štěstí? Vždyť Roman za celou dobu, co sází, vyhrál asi třikrát čtvrtou, tedy pár stovek.

3 528 000, to byla ta částka, kterou v televizi ukázali! Zbytek večera jsme seděli proti sobě a málem se o nás pokoušel infarkt. „Koupíme si barák a nové auto. Jo, a pojedeme taky na dovolenou k moři, někam daleko, třeba na Bali,“ fantazíroval Roman. – „Ale Romane, přemýšlej, vždyť to zase není tolik peněz, abychom si dopřáli všechno. Měli bychom je spíš investovat.“ – „Pch, ty tomu tak rozumíš,“ odsekl uraženě. „Prý že to není tolik peněz! Ty jsi snad někdy tolik peněz pohromadě měla?“

Nebyla s ním řeč. Snažila jsem se ho přesvědčit, že by bylo dobré koupit byt, investiční, jak se tomu říká. Tady u nás na severu Čech se za milion a půl dal pořídit docela pěkný 2+kk. Kdybychom ho pronajali, měli bychom každý měsíc pravidelný příjem navíc.

Utrácení

Netrvalo dlouho a tři miliony nám přistály na kontě. „Ilonko, koupil jsem ti tu novou postel,“ křičel Roman už od dveří. „Tu se zdravotníma matracema.“ – „Ty jsi vybral peníze bez mého vědomí?“ Udiveně jsem se na něj podívala. – „Snad se nezlobíš…“ – „Zlobím! Co když jsem si tu postel chtěla vybrat sama? A hlavně,“ rozkřikla jsem se, „jak můžeš z našeho společného konta vybírat, aniž se se mnou domluvíš?“ Urazil se.

Druhý den za mnou provinile přišel do kuchyně: „Tak už se nezlob,“ kajícně řekl. „Tady máš něco na usmířenou!“ V ruce držel malou krabičku. Byl v ní prsten s brilianty. – „Už toho mám opravdu dost,“ křičela jsem na něj. „Přece nerozházíš peníze za blbosti!“ – „To jsem netušil, že brilianty jsou blbosti,“ pronesl dotčeně. „Asi chce madam něco lepšího!“

Dovolenou, kterou pro nás koupil, jsem si vlastně ani neužila. Na luxus jsem nebyla nikdy zvyklá, přála jsem si toulat se toskánskými městečky, bydlet v obyčejném apartmánu a jíst v malých místních restauracích. Strávili jsme dva týdny v pětihvězdičkovém hotelu s all inclusive v Dominikánské republice. Bylo to krásné, ale ne podle mých představ. A zbytečně drahé, tedy podle mě. Pochopitelně před odjezdem Roman trval na tom, že si musíme koupit s sebou všechno nové – od plavek přes oblečení po kufry.

Peníze ho změnily!

Po návratu utrácení pokračovalo. Koupil si drahé hodinky, ten nejdražší mobil, nový notebook, televizi… Než jsem se vzpamatovala, „vypařilo“ se z konta půl milionu. „Romane, vždyť nám za chvíli nic nezbyde,“ snažila jsem se s ním rozumně promluvit. – „Když jsem sázel, tak jsi měla starosti, co to stojí korun. Já si to chci, užít, když se na nás usmálo štěstí.“ Nic nepochopil.

Pak dostal výpověď z práce, prý měl neomluvené absence. Celé dny se poflakoval doma a sledoval televizi. „Koupím nové auto,“ prohodil jen tak mimochodem jednou ráno, když jsem se chystala do práce. – „A z čeho budeš platit benzín? Pojistku? Vždyť nepracuješ!“ – „To nemusím. A taky nebudu. Mám dost peněz na to, abych si žil, jak chci.“

Vlastně je mi ho líto

To už na mě bylo moc. Zašla jsem za právníkem. „Váš manžel by měl navštívit psychologa a poradit se s ním,“ řekl mi. „Ale mám obavu, že to neudělá. Už podle toho, co mi tu vyprávíte.“ Neudělal. Zato já jsem podala žádost o rozvod. Než jsme byli rozvedeni, rozházel dalších dvě stě tisíc. V rámci porozvodového dělení majetku jsem dostala milion a půl. Koupila jsem si garsonku a odstěhovala se. Víc nepotřebuju, mám dvě ruce, tak se uživím.

Roman dopadl špatně. Nejdřív začal chodit hodně do hospody a pít a taky se na něj „nalepila“ spousta kamarádíčků. Dokud za ně mohl platit, měli ho rádi. Když mu začaly docházet peníze, vykašlali se na něj. Pak přišel v exekuci o byt. Co mám poslední zprávy od dcery, která mu občas vypomůže, našel si práci na stavbě a bydlí na ubytovně. Je mi ho líto. Někdy si říkám, proč nás pánbů tak potrestal tou výhrou…