Čas jen pro mě

Všechno se zvrtlo s nástupem na gymnázium. Do té doby premiantka a vzorná dcera se během prvního roku radikálně změnila. Našla si ve třídě kamarádku Michalu, která měla staršího bratra Luboše. S jejich partou se Eliška začala stýkat.

Špatná parta

Pak přišla první třídní schůzka. Třídní profesorka si mě vzala stranou a řekla, že má podezření, že se Eliška chytla nějaké špatné party. Styděla jsem se a bylo mi tak trapně!

Nejlepší známkou na klasifikačním archu snad byla trojka! A z chemie a biologie byla téměř na propadnutí! „Ale mami, neboj, ty známky vytáhnu,“ reagovala na mé zděšení.

Tvrdý režim

Doma jsme nastolili tvrdý režim – ze školy domů a učit se a večer jsme ji pak kontrolovali. První pololetí se podařilo zachránit bez pětek a na konci roku měla jen dvě trojky. „Asi jsme na ni byli moc tvrdí,“ přemýšlel manžel po vysvědčení. „Je taková smutná.“

Pak přišla Eliška s tím, že je pozvaná na chatu k rodičům spolužačky Terezy. Její maminku jsem dobře znala a ta mi potvrdila, že holky tam dva týdny budou. Jen jsme netušili, že tam za nimi přijede Michala a její bratr. To jsme se dozvěděli až mnohem později.

Podivný přítel

Po návratu byla jako vyměněná! Pořád se smála, měla celé dny dobrou náladu. Ta ji neopouštěla ani na rodinné dovolené v Chorvatsku. „Dobře, že jsme ji k té Tereze pustili,“ řekl manžel. „Byla to odměna za to, že zabrala ve škole. Teď už podle mě bude zase všechno v pořádku.“

Do konce prázdnin zbývaly tři neděle a Eliška zůstala doma. Když jsme šli ráno do práce, ještě spala, když jsem přišli, byla pokaždé doma.

„Nevím, jestli vám to mám vůbec říkat,“ počkala si na nás jednou sousedka. „Jen co odejdete do práce, chodí k vám každý den za Eliškou chlapec…,“ opatrně pokračovala. „Víte, kdyby to byl její vrstevník a normální kluk,“ zdůraznila slovo ‚normální‘, „ale je to Luboš, ten co má podmínku za nějaké krádeže!“ Polilo mě horko! Luboš! To je přece ten Michaly starší bratr, vždyť mu musí být aspoň o deset víc než Elišce.

Zavřeli ho

„Eli, Eliško,“ křičím už od dveří. „Jak to, že sem za tebou chodí Luboš, když nejsme doma? Že se nestydíš, takhle nás podvádět! Vždyť ti ještě není šestnáct a ten kluk, to není nic pro tebe,“ zoufale cloumám s vyděšenou Eliškou. – „Ale já ho miluju, mami,“ vzlyká Eliška. „Jestli ty ještě vůbec víš, co to je!“ Uraženě práskla dveřmi ve svém pokoji.

„Co budeme dělat?“ nešťastně brečím manželovi do košile. „Vždyť ten kluk nikde nepracuje a je v podmínce!“

Eliška si Luboše vymluvit nenechala. Scházeli se ale asi někde jinde. Začátkem září si pro něj přijeli policajti. Opilý srazil cyklistu. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Ale protože byl v podmínce, dostal dva roky natvrdo.

Bude klid?

„Bude konečně klid,“ okomentoval to manžel. „Aspoň Eliška vidí, s kým si začala.“ Klid nebyl. Eliška sice poměrně dobře zvládala školu, jinak ale jen psala dopisy Lubošovi.

„Mami, on není žádný kriminálník!“ tvrdila. „Prostě se dostal mezi špatný lidi a já mu teď musím pomoc.“ Polkla jsem otázku, proč tedy několik let nikde nepracoval, a čím se vlastně živil. Eliščina naivita nebrala konce.

Z vězení vyšel v okamžiku, kdy Eliška šla do maturitního ročníku. „Mami, tati,“ soukala pomalu ze sebe pár týdnů po Vánocích, „já jsem těhotná!“ Když jsme nechtěli dovolit, aby Luboš bydlel u nás, utekla z domova a odstěhovala se k jeho rodině.

Ať zmizí z jejího života!

Luboš do práce nechodil, z čeho žil, to nevím. Občas jsem čekala na Elišku před školou. Záměrně se mi vyhýbala. Snažili jsme se Elišce telefonovat. Nereagovala.

Poslala nám jen sms: „Domu se vratim jen, kdyz se mnou bude bydlet Lubos.“ Přitom se po městě vyprávělo, že Elišku podvádí s nějakou vdanou ženskou.

Pak najednou stála Eliška za dveřmi. S velkým bříškem, ale pohublá v tváři. „Mohla bych tu pár měsíců zůstat?“ tiše se zeptala. – „Samozřejmě, tady jsi přece doma!“

„Asi se rozešli,“ byl manžel celý natěšený. Začali jsme se těšit na vnouče. No co, svobodných matek je! Budeme jim pomáhat, hlavně když z Eliščina života nadobro zmizí Luboš. 

Snad se vzpamatuje...

S odřenýma ušima odmaturovala. Malá Sofie přišla na svět dva dny poté. Luboš přišel do porodnice s kyticí. Odpustila mu a z porodnice jela i se Sofinkou k němu. Tajně jsem hlídala, kdy chodí s kočárkem ven a občas jí něco podstrčila – pro ni i po malou. Luboš prý si nepřeje, aby se s námi stýkala!

„Bydlí tu vaše dcera Eliška?“ ptal se mladý policista. – „Má tu trvalou adresu, ale bydlí u přítele. Děje se něco?“ vyděšeně jsme se s manželem dívali na uniformovaného mladíka. Neodpověděl, poděkoval a odjel. Večer jsme se dozvěděli, že Elišku, naši Elišku, vzali do vazby!!! Luboš se „živil“ prodejem drog a Eliška mu pomáhala!

A tak je Eliška v ženské věznici. Jezdíme za ní s manželem, jak to jen jde. Vozíme s sebou i malou Sofinku, o kterou se staráme. „Až se odsud vrátím, najdu si práci a začnu znova,“ říká pokaždé Eliška. Kéž by to tak opravdu bylo!