Čas jen pro mě

Úplně jsem slyšela, jak naši obklopeni mou o rok mladší sestrou a jejími dvěma malými dětmi mě budou litovat, že jsem zůstala sama – a ještě k tomu tak stará. U nás na vesnici na jihu Moravy jsem ve třiceti bez chlapa a dětí byla adeptkou na starou pannu.

Štědrý den v nemocnici

Štědrý den tehdy vyšel na pondělí. Z lékařů měla službu doktorka Eva. Měla jsem ji moc ráda, protože to uměla s našimi malými pacienty a k nám, sestrám, se hezky chovala. „Gábinko, přinesla jsem salát a kapra,“ volala na mě. „Po vizitě si přijedou rodiče pro Ládíka i pro Simonku, budeme tu mít prázdno!“ – „Abyste to nezakřikla, paní doktorko,“ smála jsem se. „A já mám zase krabici cukroví od mámy,“ dodala jsem.

Po celé nemocnici byl zvláštní klid. Pokud to jen trochu šlo, lékaři se snažili pacienty na Štědrý den pustit domů. Asi v půl šesté nakoukla ke mně na sesternu doktorka. „Za půl hodinky si dáme sváteční večeři, Gábi? Co vy na to?“ Jen to dořekla, volali nám z příjmu: „Vezeme vám nahoru čtyřletou holčičku, asi slepák!“ – „Tak jsem to fakt zakřikla,“ povzdechla si Eva a šla do ordinace.

Malá pacientka

Tam už na nás čekala uplakaná kudrnatá holčička. Vedle ní stála starší žena – na maminku stará, na babičku mladá. „Musíme si ji tu nechat,“ obrátila se na ni Eva. „Ale asi by šlo zařídit, abyste tu s ní zůstala.“ – „To nemůžu,“ odpověděla. „Víte, jsem vychovatelka v dětském domově… ale nějak se s kolegyněmi domluvím a budeme jezdit za Vendulkou aspoň na návštěvy.“

Vendulka musela rychle na sál. Po operaci, když už ležela na JIPce, jsem se na ni šla ráno podívat. „Tak jak je, princezno?“ pohladila jsem ji po hlavě. – „To bříško pořád bolí,“ pípla. – „To brzy přestane,“ uklidňovala jsem ji. „Paní doktorka musela do bříška říznout a vyndat z něj to slepé střevo, které tak zlobilo.“ – „Hm… Ono bylo slepé? Jako že nemělo oči?“ mudrovala Vendulka. – „Až tě odpoledne převezou k nám na oddělení, tak ti to vysvětlím,“ slíbila jsem jí.

Sliby se musí plnit

„Moc jsem se těšila na Ježíška,“ pofňukávala druhý den už na pokoji u nás na oddělení. „A teď nic nedostanu!“ – „Ježíšek ti určitě něco nechal pod stromečkem a tety ti to přivezou,“ chlácholila jsem ji. – „Nojo, ale to už nebude s tou sváteční večeří, víš,“ smutně se na mě podívala. – „Co kdybychom si tu vánoční večeři udělaly spolu, až se uzdravíš?“ vypadlo ze mě neuváženě. „Já jsem taky žádnou štědrovečerní večeři neměla.“

Vendulka mě vzala za slovo. A hned to vyprávěla jedné z vychovatelek, která za ní přijela a přivezla jí bílého medvěda. „To ti nechal Ježíšek,“ smála se na ni. – „Já budu mít ještě jednoho Ježíška, víš, teto?“ – „Slíbila jsem Vendulce, že budeme mít společné Vánoce, když o ně přišla….,“ sklopila jsem oči. – „Musíte se domluvit s paní ředitelkou,“ odpověděla vychovatelka. Když odcházela, zastavila se za mnou: „Moc vás prosím, jestli jste Vendulce něco slíbila, tak jí to splňte. Její matka dlouho bránila adopci, teď už má malou šanci. A přitom ona tak touží po normálních věcech. Ale to bych vám neměla vyprávět...“

Nový život

Tak do mého života vstoupila Vendulka. A já do jejího. „Přijedeš za mnou, teto?“ upřela na mě oči, když ji odvážela sanitka zpět do domova. Hned další týden jsem si vzala den dovolené a navštívila ředitelku domova. A po pár týdnech jsem si Vendulku vyzvedla a vezla na víkend domů, kde jsme si udělaly krásný opožděný Štědrý den s kaprem a dárky.

„Teto, co kdyby sis mě nechala. Jako napořád, víš?“ zeptala se mě po čtvrté návštěvě Vendulka. „Byla bys jako moje maminka, teda ne jako, ale doopravdy.“ Nešlo to ze dne na den. Řešilo se to samozřejmě na sociálce, pak přišla pěstounská péče a po dvou letech adopce. Moji rodiče zprvu nijak nadšení nebyli. „Gábi, zbláznila ses?“ lomila rukama máma. „Cizí dítě! Co o té holce víš?“

Věděla jsem jen to, že bez Vendulky už si svůj život nedokážu představit. Dala mu totiž smysl a dělá mi radost. Naši si na ni dávno zvykli a je pro ně vnučkou, kterou milují. Loni odmaturovala a studuje medicínu. Už se těším, až půjdu na promoci, určitě to obrečím!

A dávno nejsme samy dvě. Před deseti lety jsem se vdala a máme i báječného tátu Honzu!