Čas jen pro mě

„Babi, to přece nemůžeš myslet vážně,“ vyprskla smíchy Klára. „Svatba je, holčičko, vážná věc,“ nenechala jsem se odbýt. „Svatba v máji, do roka máry!“ culila se vnučka. Ztišila jsem hlas: „Heleď, je mi jasné, že vdavky nehrají v početí už dávno žádnou roli,“ vzala jsem ji za ruku, „a ty se v účtárně fyzicky moc nenadřeš, tak jako dřív děvečky na poli. Tohle pořekadlo, že by nevěsta po květnové svatbě třeba nedonosila dítě, nebo by chůďátko narozené v zimě dlouho nepřežilo, patří fakt někam do minulého století.“

Bílá róba od paní hraběnky

Vzala jsem ji za bradu, aby nemohla uhnout, a zadívala se jí přímo do očí: „Naše rodinná tradice, ale – světe div se – je taky stoletá.“ Klára se ošívala, nejraději by zmizela: „Babi, krmili jste mě tím, když jsem byla malá holka. Jó, jako pohádka to bylo fajn. Ale je jedenadvacáté století a já budu se vdávat, kdy a jak chci.“ Vyškubla se mi. Mezi dveřmi se na mě otočila se slovy: „A už jsem dospělá.“ „Co naplat,“ vzdychla jsem, „každý svého štěstí strůjcem.“

Moje babička, když se v roce 1918 vdávala, dostala darem od hraběnky, u které sloužila, krásné krajkové šaty. Tehdy to byla obrovská móda. A protože jí přinesly do manželství štěstí, když měla ve válečných letech 1939 svatbu moje matka, garderobu moc neřešili. Šaty s něžnou bílou háčkovanou krajkou měla na sobě kdysi párkrát paní hraběnka, pak několik hodin babička v kostele při obřadu a mojí matce padly jako ulité. Táta pak nosil svatební fotku celou válku v kapse uniformy a věřil, že i díky ní se vrátil domů živý a zdravý.

Můj den „D“

Prvně jsem si postavila hlavu já. Můj „velký den“ se konal, no konal… pěkně po pořádku, ve třiašedesátém. Světu vládla Twiggy s minisukněmi a já na sebe měla obléct „něco“ dlouhatánského až na zem. Když zavřu oči, vidím se. „V té zažloutlé zácloně? Nikdy!!!“ zaťala jsem pěsti a ušila si krásné mini. Moje matka tehdy zbledla: „Evženko, ty staré šaty mají v sobě něco… šťastného.“ Vysypala na mě tucet věcí, co se jí i babičce mohlo v životě přihodit zlého, ale nestalo. Můj „mini“ model visel v pokoji. Děda, tehdy můj nastávající, jel ráno k sousedce pro svatební koláčky. „Plác!“ motorka mu podjela, odnesla to zlomená noha a žebra. „Ták,“ pokyvovala hlavou moje matka, „já to říkala!“ Obřad jsme odložili o půl roku. Na něj jsem pak přece jen „pro jistotu“ vykračovala v „zácloně“. Kdepak zácloně! Šaty byly nádherné vybělené na letním sluníčku jako obláček. Všichni se za námi tehdy ohlíželi.

Vzdor číslo dvě

Eva, moje dcera, na nějaké tradice už vůbec nedala. Blížil se přelom století. Svatby tak trochu vyšly z módy. „Vdávat se? Mami, koukej kolem sebe. Každá druhá je rozvedená.“ Vystřídala pár adeptů na společný život, ale vázat se? Přežitek! A pak jsem jednou odevřela obálku a v ní… „svatební fotka“. Eva v síťovaných šatičkách, (jako chytrá horákyně) a ženich v kalhotách z pytloviny někde na louce u rybníka. Dva svědci, oddávající úředník a rozkvetlý palouk. „Mami, promiň, nechtěli jsme nic oficiálního,“ stálo na zadní straně fotky. Obtisk pusy a podpisy Eva a Honza.

Za dva roky se rozvedli a Eva se s roční Klárkou vrátila k nám domů. Další svatbu už Eva nezkoušela.

Svatba ve stylu „retro“

Jarda, Klárčin nastávající (dnes už manžel) byl a je sympaťák každým coulem. Učí dějepis a češtinu na gymnáziu. Když jsem si před ním posteskla o zpřetrhané rodinné tradici, rozšířily se mu panenky v očích. „Babi,“ říkal mi tak, už když s vnučkou chodili, „ukažte mi ty šaty.“ Klárka tehdy trochu nafoukla tváře. „No Kláro, ty jsou úžasné!“ držel je v ruce něžně jako milenku. „Víš, jak teď letí ‚retro‘ styl? Budeš v nich přímo úchvatná!“

A taky byla! Loni v roce 2018 (přesně sto let po jejich svatební premiéře) v nich Klárka plula radnicí. Trochu jsme je upravili, dostaly novou podšívku a Klářiny kamarádky vyzvídaly, ve které půjčovně sehnala takovou jedinečnost.

Doufám, že jí přinesou partnerské štěstí, tak jako „nám“ – už třem nevěstám před ní. Nesou v sobě nádech lásky, víry, klidu a spolehlivosti.