Čas jen pro mě

Vždycky byla jiná

Lucku jsem vychovávala téměř sama. Manžel od nás odešel, když jí byly tři roky, a žádného jiného muže jsem si do života nepustila. Občas se někdo objevil, ale nikdy jsem nikoho neseznámila s Luckou. Nechtěla jsem komplikovat život ani jí, ani mně. Možná to byla chyba.

Samé jedničky byly u ní samozřejmostí, jen měla občas podle učitelů „zvláštní,“ „nekonformní“ či podle profesorky na gymnáziu „ujeté“ názory. Někdy to bylo komické, jindy méně. Že se rozhodla neholit si podpaží, protože je to „proti přirozenosti,“ bylo ještě úsměvné. Stejně tak používání šampónů, které si sama vyráběla.

Příběh Mirky (58): Snacha je silná kuřačka a vnučka tím trpí

Jakub mi fakt „nevoněl“

Na přírodovědecké fakultě, kam po maturitě nastoupila, se seznámila s Jakubem. Měl podobný přístup k životu. Trochu jsem se ho lekla, když ho prvně přivedla domů. Dlouhé vlasy a neupravené vousy, no, budiž. Horší bylo, že si podle mě moc nepotrpěl na hygienu. Prostě jsem ho doslova cítila celou návštěvu.

„Lucko, to ti nevadí, že tak smrdí?“ bez obalu jsem se zeptala, když za ním zaklaply dveře. – „Zvykám si,“ odpověděla. – „A proč?“ nechápavě jsem se na ni podívala. „Stačí ho upozornit, že by se měl umýt a použít deodorant.“

„Ale mami, tomu ty nemůžeš rozumět! Rozhodli jsme se žít v symbióze s přírodou. Člověk se přece nepotřebuje jednou nebo dokonce dvakrát denně sprchovat, používat k tomu chemické prostředky a pak se ještě natřít nějakým svinstvem proti pocení,“ rozhorlila se. – „Ale s tím mezi lidmi někde v zaměstnání nepochodíte. Přece nechceš, aby se o vás říkalo, že nedodržujete hygienu!“ – „My si to vyřešíme, bude lepší, kdy se o nás přestaneš starat!“ ukončila Lucka diskusi.

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

Barák se suchým záchodem

Školu oba zakončili bakalářskou zkouškou. Podle Lucky jim to stačí, protože víc nepotřebují. To už bydleli spolu ve staré chalupě na šumavské samotě, kterou zdědil Jakub po babičce.

Kromě pár drobných úprav dům nijak nerekonstruovali, ani nechtěli. Záchod samozřejmě suchý, voda nebyla zavedená. Jedinou vymožeností byla studna u domu a kupodivu elektřina, která tam byla zavedená. Takže si dokonce nechali jeden mobilní telefon.

Příběh Jany (51): Prý jsem zlá tchyně

Domácí porod

On nastoupil do práce jako lesní dělník, ona zůstala doma. Nechápala jsem to, ale respektovala. Celé dny se starala o domácnost a o malé políčko. Pořídili si postupně slepice, prase a kozu. Jakub chodil do práce proto, aby si mohli kupovat ty nezbytné věci, které sami nevypěstují či nevyrobí.

Do toho se narodila malá Lucinka – doma bez porodníka. Už v těhotenství jsem se s Luckou kvůli tomu chytila. Naštěstí se holčička narodila zdravá a její narození nahlásili na úřady.

Občas jsem tam přijela, ale Lucka mi Lucinku nepůjčila ani pochovat. Já jsem zase byla ve stresu, když jsem viděla, v jakém prostředí moje vnučka vyrůstá.

Příběh Kláry (53): Přišla jsem o dceru a vnuka?

Kubíčka zachránili na poslední chvíli

Po necelém roce a půl Lucie otěhotněla podruhé. Tentokrát domácí porod nevyšel, Jakub musel volat záchranku. Záchranáři prý nešetřili nelichotivými slovy na adresu Lucie a Jakuba a mluvili o hazardu s lidským zdravím a životem.

Malý Kubíček se narodil v nemocnici a porodník i dětský lékař Lucii řekli, že to bylo za vteřinu dvanáct. Umřít mohli oba. Po komplikovaném porodu už Lucie nebude mít další děti.

Malé Lucince už je pět, Kubíčkovi tři. Vidím je jen občas. Ke mně je mladí nepustí, protože bych je prý zkazila. Zatím jsou to šťastné děti, ale rve mi srdce, když vidím, jak vyrůstají. Jejich rodiče jim zatím nedali žádnou šanci podívat se jinam, jet na výlet do města, pohrát si s jinými dětmi na hřišti a jít třeba do cukrárny na zmrzlinu.

Lucinka by měla jít příští rok k zápisu, ale Lucie jasně řekla, že si zařídí, aby ji mohla učit sama. Takže šance, aby se děti seznámily s normálním životem, se o pár let odkládá.

Lucie a Jakub jsou dospělí a svou cestu si vybrali. Ale mají právo svůj způsob života vnucovat těm malým dětem?