Čas jen pro mě

Gynekolog byl asi jediný doktor, ke kterému jsem vždycky chodila pravidelně. Kdysi kvůli antikoncepci, později zase kvůli problémům s přechodem, který u mě nastal docela brzy, už v pětačtyřiceti letech. A pak jsem také začala docházet každé dva roky na mamografické vyšetření.

Covidové období

Učím na základní škole a covidové období bylo nesmírně náročné pro všechny, pro děti i pro učitele. Ze dne na den jsme si všichni zvykali na jiný způsob výuky. Nejsem žádný fanda do počítačů, takže jsem se potýkala i s technickými problémy při výuce. Prožívala jsem velký stres a neměla jsem ani pomyšlení objednat se na kontrolu na gynekologii.

Syn se snachou prodělali covid, a než zjistili, že jsou pozitivní, nakazili manžela. Měl těžký průběh, skončil v nemocnici. „Nic dobrého vám říct nemohu,“ slyšela jsem od ošetřující lékařky. „Musíme doufat…“  

Bála jsem se každého zazvonění telefonu. Nakonec se mi Honza přece jen vrátil domů. Zesláblý, ale živý! Ještě další dva týdny pak byl na nemocenské, zotavoval se opravdu pomalu.

Rakovina nebolí

Tehdy jsem si náhodou nahmatala takovou malinkou bulku, jak borůvka, v podpaží. Nejdřív mě napadlo zajít doktorovi, jenže…

Ve škole bylo hodně práce, Honza mě potřeboval, mě nic nebolelo, tak jsem to nechala. To jsem si neuvědomila, že rakovina nejdřív nebolí.

Před Vánocemi jsem to nakonec řekla Lucce, mé snaše, která je dětská lékařka. „Ty si snad děláš legraci?“ vykulila na mě oči. „Copak nevíš, že v těchto případech jde o každý den?“ Vůbec jsem se nezlobila, že na mě poprvé v životě zvýšila hlas. Během pár desítek minut, kdy pořád někam volala, mi oznámila: „Zítra zajdeš na mamograf, mám tam kamarádku ze školy, pak se uvidí.“

A vidělo. Všechno nabralo rychlý spád. Chvílemi mi přišlo, že jsem jen pozorovatel nějaké podivné hry o svém životě a zdraví. Mamograf, ultrazvuk, biopsie a chemoterapie, teď čekám na operaci. Vypadaly mi vlasy a nosím paruku. Vzhledem k tomu, že nádor není ohraničený, mi zřejmě vezmou celé prso.

Budeme si užívat!

„Evi, až bude po všem, začneme si užívat život,“ zašeptal mi Honza. „Kdy jsme byli naposledy u moře? Pořád na něco šetříme a co z toho…“. Uvědomila jsem si, že jsme dopláceli hypotéku, pak šetřili na novou kuchyň, potom na auto. Dovolené jsme odbývali s tím, že na chalupě je přece hezky, i když jsme svépomocí opravovali střechu, předělávali koupelnu a mezitím pleli jahody a pěstovali ředkvičky.

Přitom jsem tolik chtěla vidět Londýn, kde jsem ještě nebyla, nasát atmosféru Říma, po kterém toužím od dětství, nebo prožít pobyt u moře bez vaření. Vždyť všechny naše pobyty u moře byly v Chorvatsku nebo v Itálii v apartmánu bez jídla!

Kdy jindy než teď to napravit? Doufám, že operace proběhne bez problémů, pak bude následovat ještě ozařování, k moři prý se hned nedoporučuje jet. Před týdnem, když jsem slavila narozeniny, mně mladí, tedy Kuba s Luckou, dali poukaz v hodnotě 15 000 na zájezd od cestovní kanceláře. Prý jako základ. Brečela jsem jak želva.

Ale už jsem si na internetu našla hotel na Gran Canarii s all inclusive. Tak snad se toho dožiju.