Čas jen pro mě

„Hlavu vzhůru, zvládli to jiní, zvládneš to taky,“ cedila jsem v duchu mezi zuby a pomalu se šourala dlouhou chodbou rehabilitace. Taková blbost, prudce jsem se otočila a natrhla si meniskus. „Kdyby se mi to stalo na lyžích, ale to ne, já pobíhala doma po kuchyni,“ nejsem smolař? Kdyby, kdyby…, z těch mých životních kdyby, bych mohla vydláždit celé náměstí.

Sama v 1 + 1

Za ty dlouhé týdny, kdy jsem po bytě poskakovala za pomoci francouzských berlí po jedné noze, mi před očima proběhl můj smolný život snad tisíckrát. „Jsem sama. I o ten pitomý nákup musím prosit sousedku, protože se nikam nedobelhám,“ truchlila jsem sama nad sebou. Náladu mi trochu zvedlo prohlížení mých fotoalb. Na majitelku malého kadeřnictví jsem toho procestovala dost – Řecko, Itálii a dokonce i Egypt. Zavřela jsem oči a vzpomínala na báječné dovolené. Žádný pan „Úžasný“ mi ale tam cestu nezkřížil, nebo jsem se v té chvíli dívala bohužel jinam. Nic mě neomezovalo, to je snad jediná kladná stránka samoty. Nikdo po mně nic nechtěl, ale taky mě nikdo nepostrádal. Volnost, kterou jsem dřív snad i milovala, mě teď tížila. Šel na mě strach.

Rehabilitace

„Teď už to máte jen ve svých rukách, ehm, vlastně v nohách,“ usmála se na mě rehabilitační sestra. „Cvičte a hlavně co nejvíc choďte.“ Sice už bez berlí, ale ještě stále kulhajíc, jsem udělala pár kroků a dosedla na lavičku. Naposledy jsem se rozhlížela po svých „spolutrpících“, které postihlo něco podobného, a pravidelně jsme se tu potkávali.

Naproti mně seděl muž středního věku s dcerou – nebo vnučkou? – dnes už se to těžko pozná. Pravá ruka mu visela na šátku ovázaném kolem krku. Levou se marně snažil rozepnout holčičce malý knoflíček na svetru. Vytrhla se mu, knoflík mu zůstal v ruce a v tom ho volali dovnitř. „Evi,“ natahoval k ní zdravou levačku. „No tak Evičkóóó,“ volal ji už dost rozčíleně k sobě. Culíkaté slečně se s ním jít na vodoléčbu rozhodně nechtělo.

„Pohlídám vám ji tady,“ vypadlo ze mě. Pohladila jsem to stvořeníčko s vytahanými koleny na punčocháčích po hlavě. Ten rozčepýřený vrabčáček mi připomněl Pipi Dlouhou punčochu, kterou jsem kdysi sledovala v televizi. „Pojď, zapletu ti copánky,“ ukazovala jsem jí hřeben. „A ty to umíš?“ stála naproti mně se zdviženou bradičkou. „Protože táta, to vůůůbec nesvede,“ uculovala se. Opatrně jsem rozčesávala ty neposedné lokny a holčička nezavřela pusu: „Táta umí jen rohlíky, vajíčka a párky,“ vypočítávala na prstech. „Fůj,“ chytila se za nos. Pak se rozesmála a uvelebila se mi na klíně.

„Evičko, kroť se,“ její táta už vycházel z ordinace. Pokrčil směrem ke mně omluvně rameny.

„Vy máte pochroumanou ruku a já nohu,“ doprovázela jsem je k východu, „to jsme pěkná dvojka.“ Tehdy mě vůbec význam těch slov nedošel.

Ráda vařím

„Mám doma nudličkovou polévku,“ mrkla jsem na Evičku, „nechcete se zastavit?“ „To, to…,“ koktal Josef (mezi tím jsme se představili), „se nehodí.“ Když jsem řekla, že se jmenuji také Eva, holčičce málem vypadly oči z důlků. Šli. Evičce jsem přišila utržený knoflík a mezi tím se dozvěděla, že Josefova žena zemřela před třemi lety na rakovinu. „A teď ještě ta pazoura,“ zamlžil se mu pohled. Začali jsme se vzájemně navštěvovat. Na své bolavé koleno a duši jsem už nemyslela.

Půl roku na to, jsem se k Josefovi a „naší“ Evičce přestěhovala. Evička je uprostřed hřebenů, šamponů a fénů v mém kadeřnictví jako ryba ve vodě. A Josef? Může být chlap, který se dokáže sám postarat o malé dítě, špatný? Srdce má na pravém místě, což mi za dobu, co žijeme spolu, dokázal už mnohokrát.