Čas jen pro mě

„Drahúúúš,“ vyřvával už od branky manžel, „já ji viděl.“ Podklesávala mu kolena a ukazováčkem píchal někam do oblak. „Pepane, koho?“ vzdychla jsem při pohledu na vrávorajícího chlapa. „No,“ škytl, „přece tu krásnou bílou ženskou.“ „Tak akorát bílý myšky,“ ťukala jsem si na čelo. Pepan se blaženě usmál, zapadl v kuchyni na gauč a ‚řezal pilu‘.

Bílá paní z Hrádku

Zatímco hlasitě chrápal, už po několikáté  jsem si v duchu vyčítala, že jsem kdy vůbec přistoupila na to se do domku po prarodičích přestěhovat. Na sídlišti, kde jsme žili před tím, manžel do hospody ani nepáchl. (Také tam byl jen prosklený kulturní dům, kam by mohl chodit akorát tak do knihovny nebo na němčinu.)

Na druhou stranu jsem to tady milovala. Dodnes, když zavřu oči, vidím starou ložnici a cítím na sobě těžkou peřinu. Babička mě drží za ruku, moje fantazie roztahuje křídla a rozletí se do snů. Uměla báječně vyprávět. V bezpečí postele jsem ráda poslouchala zvlášť to o Bílé paní z místního Hrádku, která trestala zlo. Byl to takový dětský horor, ostatně jak tak pohádky bývají.

Myslela jsem si to až do té doby, než ona záhadná bytost zasáhla i do mého života.

Hospůdko má milená

„Nemůžeš si dát to pivko doma, bude guláš?“ snažila jsem se muže navnadit. „Drahuš, pochop, s klukama tam řešíme věci, kterým vy ženský nerozumíte. A pak, když potřebujeme zedníka, instalatéra…no, kde ho najdu. Hmm,“ kýval hlavou, „jedině tam.“ „Ano, ale denně?“ „Nepřeháněj!“ Máchl rukou a byl pryč.

Jen jednou na začátku jsem si pro Pepu do místní hospůdky přišla. „Pepane, máš tu stíhačku,“ culili se do půllitrů jeho kumpáni. Byla z toho ostuda. Vlajícího manžela jsem cestou domů podpírala. Na chatrném můstku klenoucím se nad potokem, protékajícím naší vsí, jsme se oba málem zřítili dolů.

Rozvod!

Čas Pepova návratu se prodlužoval, moje trpělivost naopak zkracovala. „K čemu jsou mi ti tvoji kamarádíčci? Komín čadí do kuchyně a sprchu mi slibuješ už rok. Kominík a instalatér s tebou v hospodě řeší akorát tak ‚politiku‘.“ Hádky, výčitky a ‚tichá domácnost‘ byli u nás na denním pořádku.

Už jsem na manžela večer nečekala. Zalezla jsem pod duchnu a plánovala rozvod.

Rozpočítadlo: Ať je to ten nebo ten…

„Drahúúúš,“ stál najednou nade mnou s prstem na puse a koulel očima. „Pssst, Tonda, ale pssst,“ šermoval rukama, „Tonda vyhrál.“ Nejdřív jsem se strašně lekla, ale pak do mě vjela zlost: „Zapadni do postele. Zase jsi přebral.“ „Nééé, Drahuško, né, byla tam. Ta krásná bílá ženská. Taková šťabajzna to byla.“ Rozsvítila jsem lampičku. „Tak chlast a teď ještě ženská!“ polkla jsem vztek.

Pepan byl bílý jako křída. Padl vedle mě a brblal ze spaní: „Na lávce…, mávala nám a rozpočítávala ‚ten nebo ten‘… a ten šťastný byl Toník.“ Otočil se ke zdi a usnul, jako když ho do vody hodí.

Tonda zmizel

„Buch, buch, buch, bum,“ vzbudily mě nad ránem rány pěstí do okna. Rozespale jsem si protřela oči, a tam stála celá rozlícená sousedka. „Máš Pepana doma?“ spustila bez pozdravu. „No tak? Přišel?“ „Jo,“ přitakala jsem, „chrní jako dřevo.“

„Tonda zmizel,“ vypadlo z ní. „Z hospody prý odcházel s Pepou, domů nedošel, tak, sakra, kde je,“ bylo vidět, že je jí do breku. Lomcovala jsem s Pepanem: „Kde jste se s Tondou rozešli?“ Nešlo ho probudit. Po ‚opici‘ se probíral pomalu. „Tonda?“

Probuzení a šok

Díval se na nás nechápavě, a pak jako když do něho uhodí blesk. „Bílá paní!“ vykřikl. V tu ránu se jako zázrakem probral. Tak jak byl, nazul pantofle a běžel k lávce. Utíkaly jsme za ním. Nic, nikde nikdo.  „Tady,“ držel se oběma rukama za vlasy, „tady nás ta ‚paní‘…“

Naklonili jsme se přes zábradlí dolů. Tonda ležel hlavou v potoce. Vody bylo sotva po kolena, ale na potopení to stačilo.

Pepa je jako vyměněný

Bůh ví, jestli se při pádu uhodil o kámen, nebo se ‚jen‘ v opilosti nedokázal vyškrábat na břeh. Utopil se. Od té doby je Pepan jako vyměněný. Domů si vozí lahváče a na vysedávání v hospodě zanevřel. Začal stavět včelíny. Má nové kamarády, s nimiž jednou ročně stáčí medovinu, ale tuhle ‚neřest‘ mu trpím ráda.

A ‚naše‘ Bílá paní? Zatím jsem o ní slyšela dvakrát – z babiččina vyprávění a při té opilecké tragédii. Ale kdo ví…?