Čas jen pro mě

Nelehké začátky

Nikolka se narodila jen dva týdny po mých dvacátých narozeninách. Můj tehdejší stejně starý přítel doslova vycouval nejdřív před zodpovědností, pak z mého života. Alimenty posílal, o Nikolku nikdy zájem neměl.

Maminku už jsem neměla a táta zemřel rok po dceřině narození. Tak jsme se protloukaly samy. Nikdy jsem nelitovala, že jsem měla dceru tak brzy. Jako učitelka v mateřské škole jsem měla k dětem blízko. Snila jsem o velké rodině, o dalších dětech, jenže se to nepovedlo. Pár známostí bylo, ale nějak to nevyšlo.

Nikolka byla úžasně pohodové dítě. O její pubertě ani nevím, vždycky jsme si rozuměly a byly jako kamarádky. Bez problémů odmaturovala na obchodní akademii a našla si práci.

Objevil se Honza

„Mami, mami, musím ti něco říct,“ přiběhla jednou domů s jiskřičkami radosti a štěstí v očích. „Jmenuje se Honza a já jsem tak strááášně zamilovaná, to jsem nikdy nebyla!“ – „Nechceš ho pozvat na kafe?“ Navrhla jsem, protože jsem si moc jsem přála poznat kluka, který ji udělal tak šťastnou.

„To je Honza,“ tetelila se radostí, když mi ho představovala. V duchu jsem musela přiznat, že to je moc pěkný chlap. Odhadla jsem, že je mu kolem třiceti, tedy proti mé dvacetileté dceři už starší. Odpoledne uběhlo rychle, Honza byl společenský a všichni jsme se dobře bavili.

Zvykla jsem si na něj

Od té doby k nám Honza chodil pravidelně. Měl sice pronajatý byt na druhém konci města, ale jak říkal, u nás se cítil jako doma! Zjistila jsem, že ani s ním se život moc nemazlil. Maminka mu taky brzy zemřela a táta se znovu oženil, když bylo Honzovi třináct. Otcova nová žena se k němu chovala hezky do chvíle, než otěhotněla. Honza v patnácti musel na internát, aby novému bratrovi uvolnil pokoj. „Domů jsem se vlastně už nikdy nevrátil,“ vyprávěl. „Jezdím tam dvakrát do roka na krátkou návštěvu.“

Zvykla jsem si na to, že Honza k nám patří. Přistihla jsem se, že se bojím, aby se mladí třeba nerozešli, protože život bez Honzy jsem si neuměla představit. Zdálo se mi, že ti dva mají jiné zájmy a že se trochu odcizují. Nikolka se chtěla bavit, Honza toužil po rodině. Nejdřív Honza Nikolku okouzlil právě nadhledem, postupně jí vadilo, že si tak úplně nerozumí s jejími přáteli.

Překvapení

„Jé, co tu děláš s kytkou,“ rozesmála jsem se, když stál mezi dveřmi s pugétem. „Niki přijde až večer, šla na jógu! – „Já vím,“ tiše řekl, „já jsem nepřišel za Nikolkou, ale za tebou!“ Zůstala jsem stát, najednou jsem se nemohla ani pohnout.

„Myslím, že ti nerozumím,“ špitla jsem. – „Rozumíš, jen si to nechceš přiznat,“ usmál se, objal mě a políbil. Najednou jsem se v těch jeho modrých očích úplně ztrácela. „Honzo, to přece nejde!“ – „Miluju tě, Denisko, a chci s tebou žít!“ – „Jsem starší, a co Nikolka?“ Koktala jsem, a přitom jsem v hloubi duše cítila, že o něj nechci přijít, že to je muž, se kterým bych chtěla strávit zbytek života. – „Patříme k sobě. Vezmeš si mě?“

S Honzou jsme se domluvili, že to Nikole co nejdřív řekne. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela na mě druhý den Nikolka, „přebrat mi kluka!“  – „Niki, já přece nechtěla,“ snažila jsem se jí to vysvětlit. – „Jsi hnusná!“ vypálila na mě a práskla dveřmi od bytu.

Odsuzovala mě dcera i okolí

Za pár týdnů se ke mně Honza definitivně nastěhoval. Svatba byla jen malá, radost mi kazila skutečnost, že Nikola s námi nemluvila. Našla si podnájem a vyhýbala se mi. Lidi z mého okolí mě odsuzovali, že jsem vyměnila dceru za „zajíčka“. Honza mi byl ale velkou oporou. „Usmíříte se, uvidíš,“ utěšoval mě.

„Honzo, já jsem asi těhotná,“ nevěřícně jsem zírala na čárky na těhotenském testu. „To je ta nejlepší zpráva dne,“ jásal. Těhotentství kupodivu i v mém věku probíhalo docela dobře, Honza se těšil, pomáhal mi a staral se o mě, jak o královnu. Napsala jsem Nikolce zprávu, že bude mít sourozence, ale neodepsala.

Moje velká rodina

Malý Tobiáš přišel na svět bez problémů, porod byl rychlý a šťastný tatínek byl po celou dobu se mnou. „Mám pro tebe překvapení,“ řekl, když mě vezl z porodnice domů.

V obýváku seděla Nikolka! „Přišla jsem se podívat na bráchu,“ pípla a padla mi kolem krku. „Já se na tebe nezlobím, mami,“ vzlykla. „Už jsem pochopila, že s Honzou bychom se stejně rozešli. Je jiný než já, takový starší... K tobě se prostě hodí!“ 

Tak mám konečně velkou rodinu!